Letošní dočesná byla pro mě jako vždy příležitostí vidět se s lounskými kamarády. Pár let už si nedokážu užít koncertující kapely (naposledy snad -123min.), asi hlavně proto, že jde spíše o šarádu mnohdy pod hranicí vkusu, na níž mě ničí masa diváků (ano, rozhodně ne posluchačů!). Vytyčuji si tedy pro sebe prostší cíle: především najít někde klidné zákoutí, ochutnat neplošné pivo, koupit si řemeslný suvenýr a potkat Šperyho.
Z kamarádů z Loun jsem potkal dva. Když jsme přicházeli k rockové scéně na autobusovém nádraží, hledal jsem očima u země člověka na vozíčku. Jeden z nich měl totiž před míň než dvěma měsíci menší kolizi na motorce, hlavou prorazil čelní sklo auta a v bezvědomí byl transportován helikoptérou do litoměřické nemocnice. Pár zlomených žeber a předloktí na kaši. Svoji fotografii pod autem z momentu, kdy se na sebe díval shora a rozhodoval se, jestli se vrátí nebo adié, má teď jako obrázek na ploše. Včera nebyl na vozíčku, vesele chlastal dvanáctku a chlubil se roentgenovým snímkem zápěstí á la RoboCop. Neměl co vozit, a tak většinu zbylého času jsme strávili se Špínou, Simčou a Betynkou v kočáře.
Do toho času spadly dva další splněné cíle, dal jsem si trutnovského Krakonoše a našli jsme klášterní zahradu u kapucínů. Večer jsme pak s Věruškou koupili Julince veselé obrázky a Věrušce náušnice. Profesora Šperku jsme potkali až dneska, ale jen z dálky, nevšiml si nás. Byl jsem také v nemocnici za dědou, je to lepší, pěkně jsme si popovídali a dokonce jsme se i zasmáli, zítra mu začíná rehabilitace, tak držíme palce. Chtěl jsem dědovi koupit Týdeník Rozhlas, ale slečně v trafice nevěděla, co je to rozhlas, pořád mi cpala Video domácí kino a Stereo & Video. Rozhlas tam neměli, bodejť by jo, ale existuje. Odpoledne jsem si zabulel u Indiánů z Větrova, tenhle film na mě funguje jako krájení cibule tupým nožem.
V čem ale tenhle víkend zabodoval nejvíc, to byl svazeček pomněnek. Vlastně knižní svazeček. Když jsme s Věruškou začínali náš vztah, mezi prvními dárky, kterými jsem ji zahrnoval byla krom chirurgické oceli a krytosemenných rostlin i sbírka od Konstantina Biebla S lodí jež dováží čaj a kávu z roku 1961. Nejen, že tomuhle krásnému čtvrtému vydání z grafické dílny Jiřího Rathouského je letos 50 let, ale uvnitř bylo několik memorabilií, na které bych téměř zapomněl.
Z kamarádů z Loun jsem potkal dva. Když jsme přicházeli k rockové scéně na autobusovém nádraží, hledal jsem očima u země člověka na vozíčku. Jeden z nich měl totiž před míň než dvěma měsíci menší kolizi na motorce, hlavou prorazil čelní sklo auta a v bezvědomí byl transportován helikoptérou do litoměřické nemocnice. Pár zlomených žeber a předloktí na kaši. Svoji fotografii pod autem z momentu, kdy se na sebe díval shora a rozhodoval se, jestli se vrátí nebo adié, má teď jako obrázek na ploše. Včera nebyl na vozíčku, vesele chlastal dvanáctku a chlubil se roentgenovým snímkem zápěstí á la RoboCop. Neměl co vozit, a tak většinu zbylého času jsme strávili se Špínou, Simčou a Betynkou v kočáře.
Do toho času spadly dva další splněné cíle, dal jsem si trutnovského Krakonoše a našli jsme klášterní zahradu u kapucínů. Večer jsme pak s Věruškou koupili Julince veselé obrázky a Věrušce náušnice. Profesora Šperku jsme potkali až dneska, ale jen z dálky, nevšiml si nás. Byl jsem také v nemocnici za dědou, je to lepší, pěkně jsme si popovídali a dokonce jsme se i zasmáli, zítra mu začíná rehabilitace, tak držíme palce. Chtěl jsem dědovi koupit Týdeník Rozhlas, ale slečně v trafice nevěděla, co je to rozhlas, pořád mi cpala Video domácí kino a Stereo & Video. Rozhlas tam neměli, bodejť by jo, ale existuje. Odpoledne jsem si zabulel u Indiánů z Větrova, tenhle film na mě funguje jako krájení cibule tupým nožem.
V čem ale tenhle víkend zabodoval nejvíc, to byl svazeček pomněnek. Vlastně knižní svazeček. Když jsme s Věruškou začínali náš vztah, mezi prvními dárky, kterými jsem ji zahrnoval byla krom chirurgické oceli a krytosemenných rostlin i sbírka od Konstantina Biebla S lodí jež dováží čaj a kávu z roku 1961. Nejen, že tomuhle krásnému čtvrtému vydání z grafické dílny Jiřího Rathouského je letos 50 let, ale uvnitř bylo několik memorabilií, na které bych téměř zapomněl.
Lístek z naší první cesty stopem. Tenkrát mě večer ve stanu U Fíka, 10km od cíle cesty, stihla zimnice. Inu, pátek třináctého.
Tehdy jsme před veřejnou generálkou Mandragory ve Švandově divadle navštívili i výstavu téhle megaknihy.
A až teď jsem se všimnul, že ten leták dokorujou spermie.
Nejvíc mě ale potěšila ta samotná Bieblova sbírka. O ní tu napíšu někdy příště.
1 komentář:
Z letošní dočesné si odvážím dva zážitky: Tím prvním je milé překvapení že "Ferdinand je skutečné pivo" a bylo z těch dvaceti, co jsem ochutnal, možná to nejlepší. Tím druhým je pak páteční nadšení z hudební produkce Romana Dragouna a jeho spoluhráčů. Taktéž to byla "Skutečná muzika". MDT
PS: Indiány z Větrova můžu také..."Psal jsem i ministrovi, ale vykašlal se na mě. Asi jsem tam měl hrubky..."
Okomentovat