Kyjev

Na sklonku roku mě zase posedl plán. Dlouho ve mně ten sen bublal, ale teď jsem našel motiv. Táta byl za mého dětství dvakrát v Kyjevě. Jezdil tam na školení o počítačích, které nenáviděl. Byl tam vždycky několik měsíců a já si pamatuju tu dětskou radost (bylo mi mezi dvěma a pěti roky), když se vrátil, někdy třeba jen na pár dní. Pamatuju si hlavně Vánoce, kdy pod stromečkem bylo tolik věcí popsaných písmeny, která jsem neznal. Možná moje nejranější vzpomínka vůbec je z Vánoc, kdy jsem pod stromečkem našel bakelitovou krabičku se dvěma otvory pro oči – mačkáním se posunovaly obrázky a nebyly to pohádky jako bývaly v takových těch mačkacích televizích, které vyráběl podnik místního průmyslu Kovozávody Semily – tady byly obrázky z rakety. Pravda, pasažéři té rakety byly medvídci, ale ten vesmír za okny jejich kapoty byl jako živý. Nezvykl jsem si ještě pořádně na Zemi a už jsem snil o výpravách na Měsíc, Mars a Venuši. Po Vánocích táta zase odletěl.

Byl jsem ve sklepě pro vánoční dárky, které si tam Ježíšek schovává, aby na ně Věruška nepřišla, a zrak mi padl na zapadlé album s pohledy Kyjeva. Když jsem si je prohlédl, padla na mě zvláštní touha ta místa navštívit. Jeden pohled se od ostatních trochu lišil, byl tak trochu ochmataný, tak jsem ho otočil. Táta na něm píše mámě. Je z 9. června 1978, to mi bylo dva a půl roku. Je to pohled na hotel Ukrajina, kde bydlíme. Předsevzal jsem si, že hotel najdu na internetu a zjistím, jestli a za kolik se tam dá bydlet dnes. A vznikla z toho přímo posedlost – chci vidět Kyjev, i když už to bude jiný Kyjev, ale v tom novém Kyjevě chci najít ten hotel nebo místo, kde stál tátův hotel. Najít ho virtuálně se mi totiž nepodařilo.

V roce 1961 totiž v Kyjevě postavili hotel Moskva, který ale po osamostatnění Ukrajiny v roce 1991 přejmenovali na hotel Ukrajina. Hotely se stejným názvem jsou i v Moskvě a ve Lvově. Když jsem hledal historický hotel Ukrajina, narazil jsem jen na budovy, které se té z mé pohlednice vůbec nepodobají (a přesto jsou foceny v Kyjevě – jeden začátkem 80. let, druhý už blíže současnosti). 

Narazil jsem i na sérii fotografií z Kyjeva v době, kdy tam táta byl, listoval jsem tím albem půl večera, ale už ne za účelem pátrání, ale protože mě ta doba a ta země vlastně fascinuje – asi tou hrůznou megalomanskou symbolikou komunismu na sovětském venkově a přitom tou blízkou atmosférou doby, v níž jsem prožil dětství. Město, z kterého posílají medvídky do kosmu.

Cesta tam vlakem trvá mezi 30 a 40 hodinami, nejrychlejší je přes Berlín, ale lze jet i přes Slovensko, Brest Litevský nebo Budapešť. Věruška není z mých novoročních předsevzetí nijak odvázaná, protože tím druhým je týdenní letní pobyt v pravěkém skanzenu v Březně u Loun – teď hledáme rodinu, která by do toho šla s námi. Bydlet v chatrči, živit se tím, co nalovíme (nebo spíš nasbíráme), koupat se v řece… V novém roce na to asi Julinka bude ještě malá, a tak asi dáme přednost Kyjevu, co Věru?