Antonín, Florian a Michael

Včera jsem nemohl něco hrozně důležitého najít. Vysypal jsem kvůli tomu batoh, provedl policejní prohlídku automobilu, prohlédl několik desítek knih, kalhot, kabátů a míst, kde bych to mohl nechat a nic. Ráno jsem šel na Mši svatou, po dlouhé době, lajdák jeden. Vypadá to, že až sv. Antoníček mě tam dohnal, ale lhal bych, kdybych to svedl jen na něj. Před nedávnem jsem se potkal s Otcem Josefem na žehnání novému požárnímu vozu a sošce sv. Floriana a zastyděl jsem se, že se s vlastním farářem potkávám místo v kostele v hasičské zbrojnici.

Navíc z rozhovoru s ním, kde jsme se dotkli třeba vědomostní soutěže motorkářů v kadaňském kostele nebo složitého života bezdomovců,  jsem zatoužil poslechnout si jeho kázání.

Přiznávám se, že jsem byl rád, že je místo za mříží, kde rád sedávám, když nestojíme s kočárem těsně před ní, ale pak když přišli další farníci a někteří zůstali stát, měl jsem vtíravý pocit, že jsem někomu zasedl místo. Místo Otce Josefa kázal jáhen a kázal o ďáblu a zlu, uhlazeně a přesně, jak jsem to čekal, a tak jsem toho využil a upřel svoje myšlenky a modlitby na sv. Antonína, aby mi poslal to, co mi schoval, protože jsem pochopil, co mi tím chtěl naznačit. Díky jáhnovi jsme se málem po mši pomodlili modlitbu Lva XIII. k archandělu Michaelovi proti nástrahám Satana. A tak se ptám archandělova jmenovce, co si o tom myslí. A ráno se zase pomodlím tu od Jana XXIII., moji nejoblíbenější!

Když jsem se vrátil domů, Věruška se nabídla, že se ještě jednou podívá do auta, přeci jen já jsem tam byl za tmy a musel jsem se spolehnout na umělé osvětlení. Svatý Antoníček to opravdu vrátil tam, do kufru za ten gumicuk, kam se dávají lékárničky, piksly s olejem a láhve s fridexem. Děkuju!

A co to bylo? Dozvíte se už brzy.