Před dvanácti lety zemřel básník
James Merrill. Přečetl jsem si jeho
dlouhou poému, která nese název avizovaný v titulku a je vyzdvihovaná jako modernější protějšek
Eliotovy Pustiny. A opravdu mě autor rychle vtáhl do děje, do svého dětství, do dětských skládaček, kterým Češi tak nepoeticky říkají
pucle a z kterých si vlastně skládáme celý život, hledáme, které dva dílky do sebe zapadají, někdy je to jednoduché, někdy si nevíme rady, někdy do sebe násilím narveme dva dílky, které k sobě nepasují, přesvědčeni ve své dětské naivitě, že jde jistě o chybu výrobce, protože ty dílky přece tak krásně ladí… A někdy nám mladší sestřička (třeba taková jako moje neteřinka, která minulý týden bráškovi zmuchala vysvědčení z první třídy a mamince provolala několik cenných minut z kreditu – s kým jiným než se mnou, i když mi toho ve svých necelých dvou letech moc kloudného neřekla) celé složené
pucle rozhází a několik hodin práce tak přijde vniveč – my se ale nedokážeme zlobit a začneme prostě skládat od začátku, podobně jako když se nám sesype život. Ne o tom přesně ta báseň není, nicméně i o tom. Je totiž mimo jiné překladu. O tom, že když si něco překládáme – nejen z jazyka do vlastního jazyka, ale i z gest, ze vzpomínek, z vůně atd. – tvoříme vlastně nový svět, který je mnohdy podobnější nám než těm světům, z nichž ty řeči, gesta či vůně pocházejí. A tak následující překlad dvou pasáží je vlastně už svým výběrem o mně, a překladem jistě o nic méně. Zážitek z prvního čtyřverší je znám všem, kteří někdy před sebou měli dětskou skládanku nějaké krajiny (v originále ji ten malý hoch skládá se svou chůvou, jejíž život v básni postupně odkrývá nebo lépe řečeno také skládá z dílků; ale když je to takhle vytržené, lépe to zní v singuláru, není-liž pravda?) :
Zůstalo jenom nebe, sto malých modrých dílkůbez nápovědy, bez vodítka, abych je každou chvilkuotáčel jiným směrem… Docela fuška, řeknu vám,poskládat nebesa, ale jsou tu – snad z vůle snílků.Druhý výtažek je zakončením celé poémy a vlastně i takovým poučením pro překladatele. Pustil jsem se do něj proto, že jsem dnes nabídl publikování na mém soběpisníku jednomu překladateli elévovi, o jehož vlohách jsem přesvědčen. Neskrývám, že se těším na první vlaštovky. A tady máte, pane M.B., první lekci:
Nic není ztraceno. Nebo jinak: vše je překládánoa v tom překladu ztrácíme kamínky naší vlastní mozaiky(anebo nalézáme – tak jako já žasnu v rozvalinách Snad tím klidem, jenž panoval tam před lety a panuje i dnes) a takto ztraceni vidíme, jak nenápadný stromv barvách souvislostí nepostřehnutelněšelestí se svým strážným andělem a mění pustinuna stín a na vlákno, na mléko a na vzpomínku.(pozn.: poslední slova mi dala zabrat, ale protože se v Merrillově básni mluví o básni s názvem
Palma od Paula Valéryho a o jejím německém překladu od Rilka – jde přeci stále o překlady – pak nebylo nic snazšího než si přelouskat tu
Valéryho báseň a najít v ní slova
ombre,
fibre a
lait neboli
stín,
vlákno a
mléko…, inu složité jsou cesty překladatele).
jt´m
