- - - - - - - -

První Mánin dopis po setkání s Vláďou by možná May Sinclairová ocenila jako laický příspěvek k proudu vědomí, termínu, který ve stejné době začala razit pro novou metodu modernistických prozaiků. Co se asi skrývá za osmi čárkami, kterými Manča dopis zakončila?

Čtěte ZDE!

Ze dna

Pavlovi Š.

Když je vody dost,

cachtáme se v ní

jen tak pro radost

z prosluněných dní.

Když pak vyschne pramen,

je nám káždopádně

dobrý i ten kámen,

co dřív ležel na dně.

Poznáte je?

K-onec s-tarých č-asů

... nenapsal jen Vladislav Vančura, ale také Jaroslav Žák.  Hned jak jsem se to v Tvaru dozvěděl, na kosmasu jsem si knihu objednal. Protože Erik Gilk v recenzi zmínil, že román psaný v roce 1948 a poprvé vydaný v roce 1991 je vlastně akronymem - a to od autora Študáků a kantorů a Cesty do hlubin študákovy duše slibuje hodně. Brzy budu referovat.

Jak se mají kantoři?

Rád bych s Jiříkem po divadelním květnu (za nějž upírám mysl čistě ze zoufalství, protože se mi zdá, že se ty dvě premiéry, na nichž mám být účasten, nemůžou stihnout) nazkoušel Goethova Satyra a zároveň si připravil přednášku o Goethovi v Čechách postavenou na Urzidilově monografii. Přidá-li se něco třetího, takto komponovaný pořad by pak mohl v rámci 200. výročí návštěvy některých míst tato místa objet (např. Hasištejn, Jezeří, Krásný Dvůr, Teplice, Karlovy Vary ad.).

Začínám od lesa – životopisem Jeana Paula. Tento pro mě nedávno objevený spisovatel se s Goethem neměl zrovna nejraději, ale spojuje je doba, do níž bych rád proniknul. Život Jeana Paula pochází z pera východoněmeckého spisovatele Güntera de Bruyna, ale naštěstí je to útěk do období, které komunisti necenzurovali, protože znělo jako pohádka.

Hned druhá kapitola je o nuzném životě kantorů. Dědeček Jeana Paula byl rektorem.

„Jeho školní budova byla vězením, sice ne o chlebu a vodě, ale stejně jen o chlebu a pivu, neboť na víc – s příslušnou dávkou nejpokornější spokojenosti – rektorský plat nestačil… a u této obvyklé bayreuthské hladové studny stál ten muž po třicet pět let a nabíral z ní,“ až konečně v sedmdesáti letech dostal lepší místo, totiž na hřbitově v Neustadtu v roce narození Jeana Paula.

Pruský zákon o povinné školní docházce z roku 1736 má tento 10. §:

Je-li kantor řemeslníkem, může se živit sám, není-li jím, jest mu dovoleno pracovat o žních 6 týdnů jako nádeník.

Fridrich II. by mohl být inspirací pro ministra Janotu. Přišel na skvělé úsporné opatření: nadělat učitele z válečných invalidů. Samozřejmě dodal „kteří toho budou schopni“ – takových pak bylo 79 ze 4.000. Tehdy se ale ještě neplatily dávky v nezaměstnanosti a dnes je zase málo válek s naší účastí. Co s tím? Bezpochyby se ale dnešní kantoři mají jako v ráji.

Konečně dovolená (ale bohužel ne moje)

Na poslední list od Řenky si Mírek poznamenal odjezdy a příjezdy vlaků na cestě za svou drahou neznámou do Prachatic. Není to zanedbatelný pramen, stejně jako Mančina zmínka o tom, že za otcova života žila „v pivováře“.

Detektivka je ovšem pěkně zamotaná, a tak si můžeme jen domýšlet, co myslela Máryš tím, že Vláďu pozvala do Prachatic:

Jako bych Vás viděla s otázkou na rtech, proč zrovna do Prachatiz  mám přijet? A proto musím s barvou ven, že vlastně tam vším právem patřím, důvod dozvíte se snad později, není radno, aby ten rozmazlený dosud maminčin Vláďa předčasně o všem věděl.

Pohled z ložnice

Na blogu KZK jsem zadal tři matematické příklady o ceny a zde přidávám ještě jeden, který se hodí spíš na soběpisník. Souvisí trochu s optikou a otázka zní:

Který snímek jsem pořídil z největší vzdálenosti od okna?

Správnou odpověď ocením vlastnoručně připraveným a ozdobeným pudinkem.

A co vidíte z ložnice Vy?

Ještě nepokřtěné novorozeně

Moje vyznání UJD už asi všichni četli. Včera na Majálesu po Joe Purple, Jirkovi Schmitzerovi a m.y.musicích mi Už jsme doma rozproudili krev v žilách - tu modrou i tu červenou (jak by to nazvali Longitalci, co tu byli ve čtvrtek), tedy tu okysličenou i tu odkysličenou, tu, co vám vybaví všechny vzpomínky, i tu, co vám dá naději do budoucna. Bylo to tak Napůl. A když věnoval Míra Wanek Hollywood všem milencům a mě s Věruškou zvláště, zaskákal jsem si tak, že mě teď bolí lýtka.

Když jsem byl před rokem a půl s Mírou U brány, vyprávěl mi, že má v hlavě nový CD a že by ho chtěl nazvat Jeskyně. Ano, bylo to zhruba tohle:

Jako všechna předchozí alba maji svá ústřední témata, tak i album Jeskyně v sobě bude skrývat kromě jednotlivých témat písní i téma celistvé. A stejně jako témata předchozích alb je i téma Jeskyně mnohovrstevnaté. Jeskyně může znamenat úkryt, může to být místo tajemství, může to být útěk do samoty, také místo objevu a touhy pronikat stále hlouběji do poznání.

Vychází 3.5.2010

KŘEST ALBA: 13.5. Praha Akropolis 

Vychází sice až v pondělí, ale já už mám doma odlitek, předevčírem vylisovaný a včera zabalený. Díky.

Muži jsou kvítí z Afriky

U kolegy soběpisce se propírala otázka rozdílu mužů a žen, jejich práv a povah. Docela dobře nás muže dle mého názoru vystihla Manča v posledním, dnes publikovaném, dopise Vláďovi, který si náš voják možná vůbec včas nepřečetl, jelikož asi před jeho doručením odjel na dovolenku, během níž se s Máryš střetl, poprvé z očí do očí. V dopise stojí:

Já říkám: ty muži, to je kvítí z Afriky. Jakmile sluníčko nevydává dosti hřejivých paprsků, hned ztrácí sílu k životu.

A o něco dříve: 

...muži dobře vědí, že srdce ženy jest nádoba křehká, ba vědí i, kdy a čím nejvíce dotknou se citlivé struny vznětlivých duší.

Pro dání si věcí do souvislostí jsou ty Mániny dopisy nedocenitelné, píše se tam nyní třeba o povidlech, která potom Vláďa použil ve svém dopise. Jsou to povidla od slova povídat, neboli klepy, drby, pomluvy. Z kontextu také vyplyne, že Máryš poslala do Haliče množství pohlednic, na jedné je kopec Libín s nějakou klečící postavou starce od malíře (zřejmě Adolfa) Liebschera. Už tedy vím, co budu hledat v těch nekonečných krabičkách s pohlednicemi v antikvariátech.

Ale je tu i jedna velká hádanka...

V jednom z posledních (piblikovaných) dopisů píše Vláďa:

Ach, kdyby už byl konec té vojny, jak bych za tebou jezdil, jak bych jen s tebou stále chodil – ale ne, nejezdil bych za Tebou, ke mně domů bych si tě přivedl – hleď, 9 let jsem chodil světem s prázdnou duší, bez ideálů, tak s lehkou myslí, bez starostí, žil ze dne na den, na budoucnost jsem nidky nepomyslil – a teď v hlavě plno plánů, v myšlenkách svoji bohyni, královnu, svoje AOK, v srdci lásku – po devíti letech!

A na posledním dopise od Máryš je tužkou Vláďovým rukopisem nad oslovení připsáno velké AOK. A my netušíme, co by to mohlo být. 

Netušili jsme, ale teď jsem vypátral, že šlo o Armeeoberkommando - vrchní veliteství rakousko-uherské armády. Hmm, myslel jsem, že to bude hádanka pro Vás. Ale přeci jen jedna:

Co znamená v tom posledním Mániném dopise to k. u. k. a jaký je rozdíl mezi tím a k. k.?

Po přeslici

říkanka pro nejmladší neteřinku, ale i pro Bibinku a pro Kubu

Včera ses narodila, Liliano
a já si uvědomil až dnes ráno,
že když si babi s dědou řekli ano,
bylo už na tebe zaděláno;)

A tak jste mi, milé plzeňské děti,
kterých je teď už jako smetí,
zas jednou připomněly, jak to letí,
když už mám titul Strýček III.

29/4 1950

Jsou lidé, kteří tvrdí,
že láska je jen chemie -
na tu tezi jsou hrdí,
kdo nevěří jim, nežije.

Já věřím jenom ztuha,
jsa diletant a truhlík,
vždyť diamant i tuha
jsou pořád jenom uhlík.

Je-li i láska pouhý element,
může být hrubá jako pytlovina,
ale i jemná jako kment,
taková, maková a ještě jiná.

Opravdu nevím, jsem jen laik,
nic zřejmě věčně netrvá -
ať batist, satén nebo cajk,
časem se všechno potrhá.

Jedno vím ale zcela jistě -
že láska všechno přežije,
když na oddacím listě
čtu: Miroslav a Marie.

Blahopřeju Vám, babi a dědo, k dnešní diamantovce!

Pátrání pokračuje

O víkendu mě Zuzka přiměla k zásadní změně v přepisování dopisů z 1. světové války. Do teď jsem si myslel, že bude lepší nejdříve přepsat všechny Vláďovy dopisy Máryš a pak teprve přidat její dopisy na frontu. Připadalo mi to takové víc hádankovité, vzbuzující zvědavost. Většina čtenářů si i celkem logicky mohla myslet, že máme jen Vláďovy dopisy a už to, že máme obojí, jim teď něco prozrazuje o době poválečné - určitě se minimálně setkali.

Rozhodli jsme se tedy s Věruškou, že jako se my střídáme v diktování a přepisování dopisů, budeme střídat i jejich autory. Nicméně znamená to nejdříve dohnat ten dvouměsíční skluz. Nebude to ale velká dřina, protože jak z tónu mnoha Vláďových dopisů vysvítá, Máryš psala dopisy více než střídmě, a pohlednice, kterými naopak nešetřila, jsou zřejmě někde u sběratelů.

Dnes jsme přepisovali dopis z 27. května 1917 a narazili jsme tam na slovíčko, které jsme nemohli rozluštit. Je to třetí slovíčko na tomto výstřižku, hned za čárkou. Jak byste ho četli vy?

My jsme ho nakonec dnes pravděpodobně rozluštili. A teprve, když mi zívající Věruška dodiktovala pozdrav na rozloučenou „Nuž zdraví Vás upřímně a ježně Máňa“, zjistili jsme, že už jsme dopis jednou přepisovali, a v něm jsme to slovo přečetli jinak. Tak co myslíte vy? Ruměnce nebo současně? Vzhledem k těm dvěma háčkům je to asi jasné.

Kdo tedy nečetl Vláďovy dopisy od začátku, má nyní příležitost postupně si je přečíst i s protějšky z Mániny strany. A má šanci nám pomoci při pátrání po identitě těchto dvou milenců, což je úkol ne nepodobný pátrání po identitě několika Číňanů na dovolené v Evropě.

Ale teď už neváhejte a zajděte se podívat na naši novou poštovní stránku:

Sen noci svatojiřské

O víkendu jsme byli na divadelním soustředění v Nahořečicích, v překrásném a civilizací naprosto ignorovaném místě, v bývalé škole, která je naproti místnímu kostelu s hřbitovním dvorem. Připojuji pár momentek, nad nimiž se bude za pár let hezky vzpomínat. 29. května je premiéra, pomóóóc!