... a tak dnes donesla Nikola Barešová svůj obraz, na němž je podobizna duše jedné postavy naší nové divadelní hry se zpěvy, kterou ztvární Kamila Sajdlová. Přijďte se podívat, bude to stát za to!
Kudy jste to šla, když nešlo o vás? Když všechna přivítání, všechna sbohemdání byla k ničemu, neboť tam žádný nebyl? Když ani věci neříkaly dobrou noc a zvířata mlčela svoje mlčíme? Nebo tomu bylo tak, že jste šla právě v oné chvíli, kdy nelze žít a smrt je ještě v dálce?
Váš zpěv, vaše mluva, váš tanec jsou z podbříšku, a tedy slastné, i když vyděračné, ledaže byste to kdekomu přála a některým ne… Také radost je jenom jedna, i když každá zvlášť… Sám se svým hořem nesdělitelný cítím, že zjevení nemusí být viditelné…
Rád kupuju starý krámy a ze všeho nejvíc starý fotografie, pohlednice, poutače a reklamy, ne nesbírám je, mají pro mě jinou hodnotu – inspirují mě. Dnes mi třeba došly dvě krásný fezovky neboli etikety lepené na krabice s fezy od firmy FEZKO Strakonice. Moc hezký. A ještě hezčí zjištění je, že inspirací k jedné z mých oblíbených písniček od Beatles byl tenhle plakát, kterej Lennon koupil v jednom vetešnictví v Kentu. Kdyby ho nekoupil, nebyla by tahle písnička. A nebyl by tenhle článeček, protože ten cirkus ve prospěch pana Draka na městských lukách v Rochdale u Manchesteru se odehrál na sv. Valentýna roku 1843. A po sto padesáti letech někdo našel tuhle němou animovanou grotesku a je úžasný, jak ladí k muzice i k textu.
Když jsem dnes ráno ve čtyři šel vyvenčit Reinholda z Ryby, zpívali ptáci. Museli to být kosi, jak krásně to souznělo s tou černou nocí. Nejsem vyznavačem dnešního svátku, ale na svou lásku jsem si tajně vzpomněl až příliš intenzivně, a tak jsem si šel před tím, než jsem usnul na křesle, poslechnout Christinu a Raoula zazpívané nejkrásnějším hlasem, který znám. Ráno jsem našel v tašce druhý díl knihy Muž, který se smál od Victora Huga a ač to normálně nedělám, začal jsem číst příběh od prostředka a celá ta noční fantazie se mi připomněla:
Jsou ohnivé záblesky, jež sotva prošlehnou temnotou; a jiné zapálí sopku. Jsou jiskry ohromné. Gwynplaine přečetl psaní a poté znova je přečetl. Bylo tam vskutku: „Miluji tě!“ V jeho duchu děs stíhal děs. První děs byl, že se pokládal za šíleného. Byl šílený. To bylo jisto. Co právě spatřil, nebylo. Přízraky soumraku si to s ním zahrávaly, s ubožákem. Purpurový človíček byl jen zábleskem přeludu. Někdy noc, ono nic, zhuštěné v záblesk, přijde se vám vysmát. Když si z něho ztropila žert, domnělá bytost zmizela, zanechávajíc za sebou Gwynplaina – šílence. Tma provádívá takové věci. Druhá děsná věc bylo zjištění, že je úplně pánem svého rozumu. … Ne, Gwynplaine není šílený. Gwynplaine nesní. A četl znova dopis. … Jakže? Tam, kde byla žena, v onom královském prostředí neodpovědného lesku a neobmezené moci, byli princové, mohla si vzíti prince; byli tam lordové, mohla si vzíti lorda; byli tam muži krásní, roztomilí, nádherní; mohla si vzíti Adónise. A koho si brala? Pimprle! Mohla si vybrati uprostřed meteorů a blesků nesmírného serafína se šesti křídly, a volila larvu, plazící se v blátě. S jedné strany výsosti a panstva, veškera velikost, veškero bohatství, veškera sláva; s druhé strany komediant. Komediant zvítězil!
Všem, kteří si věkem nepřipadají za zrcadlem, ale v říši divů, zvláště pak Brďovi, kterej na Brutusu omlád' o patnáct let, Špínovi, kterej si tuhle písničku se mnou pouštěl v neděli ráno z jukeboxu, Pišosovi, aby mu to nebylo líto, Richardovi, protože při čtení soběpisníku spálil housky v troubě na uhel, Elince, ačkoli je na to ještě moc mladá, a Zdeničce k narozeninám, věnuji tenhle překlad mé nejoblíbenější pasáže z Boxera - a snažil jsem se, abyste si to zase jako malé karaoke mohli se Simonem a Garfunkelem zazpívat... Nuže á dva tři... (originál je zde)
Můj věk se kolem valí, koulí se mnou sudy své, jsem zas starší, než jsem býval, no a mladší, než kdy budu,
není to nezvyklé
a není divné, že tak změnu za změnou jsme si stále podobní změnění a přece pořád jsme to my.
Celej ten humbuk kolem Jarka Nohavici bych rád přešel touhle písničkou, kterou si pamatuju z koncertu 12. prosince 2005 a jako chlap musím říct, že platí.
Když je sucho, prospívá to spórám a škodí houbám, když je mokro, prospívá to houbám a škodí spórám. „Všechno, co děláme, určitě někomu škodí“, říkají ekologové - a my říkáme: „Všechno, co děláme, určitě někomu prospívá!“ Kdo že to říká? No přeci skupina Brutus a její pivotman Sáša Pleska by jistě dodal: „Ou jé!“
Naposledy jsem byl na Brutusu 26. listopadu 2005 se svou 4.B ve Zbuzanech, spisovněji v Dobroměřicích u Loun, a byl to tak skvělej zážitek, že jsem včera neváhal opustit naši silnou čtyřku a vydat se sám z Loun přes protipovodňový most na to samé místo. V sále už se svítilo, bylo tam hodně těch co, znám, hlavně tedy skoro stejné postavy jako před 442 dny. A přestože si v sále nikdo nepřipadá sám, někdo mi tam přece jen chyběl. Ale Sáša rozehrál dobrou náladu a po klasikách světového bigbeatu se ozvaly první tóny brutusácké klasiky a od nějakých jedenácti hodin do půl druhý nenechali skoro nikoho sedět na zadku. To už nevydrežel ani zbytek silné čtyřky, který si vzal z Loun taxi a přispěchal mi na pomoc s tím těžkým nákladem dobré nálady. Kdo na to má, může si pustit skupinu, která byla založena už v roce 1967 pod názvem Mandragora, z rozhlasu. Když posunete posuvníček asi do tří čtvrtin, je tam ta písnička, která se nedá poslat telefonem a já jsem tak chtěl…
A kdo na to nemá, může aspoň mrknout na pár fotek, z nichž sem vyjímám pár úžasných záběrů na Sášu Plesku.
Včera se po dlouhý době sešla naše silná čtyřka. Čtyři různý povahy, čtyři různý osudy, čtyři nerozluční idioti, který mi už deset let připomínají čtyři jiný idioty z tohohle filmu:
Když jsem dočetl Největší rozkošnici, vydal jsem se do Chomutova, sám do kina Oko, na pravý opak japonského faunovského příběhu, na panensky čistý čínský příběh Cesta domů. Když je ten, koho milujete, někde daleko s někým blízkým, způsobí takový příběh minimálně několikahodinovou katatonii a hyperlakrimaci. Ale stojí za to! Hlavní hrdinka, kterou hrála dnes slavná, tehdy neznámá Ziyi Zhang, jakoby splňovala požadavky, které v právě dočtené japonské knize vydal jeden kníže, když pro sebe hledal konkubínu:
Tedy věk mezi patnácti a osmnácti, obličej trochu kulatější, jak je to v módě, barva pleti světle růžová, čtyři hlavní půvaby tváře souměrné a bez chyby, úzké oči se nám nelíbí, obočí husté, nos ne příliš tenký, ale rovný a vysoký, ústa malá, zuby v rovných řadách a zářivě bílé, uši podlouhlé, nepříliš tlusté a nepatrně odchlíplé, aby bylo vidět až k jejich kořenu, vlasy nezarůstající do čela, a to přirozeně, bez úpravy, šíje vznosná, vlas hladký, splývavý, prsty jemné a dlouhé, nehty úzké, velikost nohy nejvýš na osm velkých a tři malé mice, palec u nohy prohnutý nahoru, chodidla projmutá, trup trochu delší než je obvyklé, pas štíhlý a boky jen mírně zaoblené, hýždě masité, mluva a pohyby půvabné, postava hrdá, povaha mírná, ať se dobře vyzná ve všech uměních hodících se pro ženu a na celém těla ať nemá jedinou bradavici, takovou si přejeme.
Spoiler warning: Some plot details follow.
Nejvíc mě zaujala pasáž, kdy nový vesnický učitel přijde k dívce, jež ho miluje od prvního pohledu, na oběd, protože je zvykem, že učitel chodí na stravu každý den k jednomu obyvateli vesnice. Po obědě jej dívka pozve ještě na večeři, přeskočí jiskra, a celé odpoledne se pak to zamilované děvčátko pachtí s houbovýma taštičkama, protože učitýlek maně prohlásil, že je má rád. Když k večeru dorazí, ani nejde dál a ve vrátkách oznamuje, že musí odjet a to okamžitě. Daruje dívce sponu do vlasů, ale ta se jen tak odbít nenechá. Přesvědčí ho, aby na večeři přivedl i toho pána (zřejmě čínského kontráše), který si pro něj přijel. Takhle se domluví, a dívka si jde dát sponu do vlasů. Pak někdo vykřikne, že učitel odjel, dívka sbalí taštičky mezi dvě misky do utěrky a rozeběhne se zkratkami přes kopce, aby je učiteli dala na cestu. Několikrát jej mine a vidí povoz mizet v prachu. Když už to vypadá, že je za dalším kopcem dostihne, zakopne a misky se rozbijou. Zoufalá se rozbrečí, že nemohla dokázat svou lásku… Po nějaké chvíli si sáhne do vlasů – jediný důkaz učitelovy lásky se při tom shonu někde ztratil. Nastává dlouhé a kruté čekání…
