26. května 2007

Modlitba

Jan Neruda

Patrone věcí ztracených, ó svatý Antoníne! -
Neboj se, já tě nezdržím, vím: musíš slyšet jiné,
kdybych pak tebe prosit měl, bys všechno to mi vrátil,
co jsem já, člověk pitomý, v svém živobytí ztratil
(na příklad srdce dvacetkrát, as tisíckráte hlavu)
ty bys v své svaté kancléři měl náhle pěknou vřavu!

Za jednu věc však prosím přec, té nad jiné mi líto,
kdykoli na ni vzpomenu, mnou celým zatočí to,
vzpomínka pouhá zahání mi z duše smutek škodný,
noci mi mění v denní jas a každou trpkost sladí -
patrone, tu věc zas mi vrať - ach vrať ji - budeš hodný!
čekám již, svatý - svaťoučký - vrať mi jen - moje mládí!
xxx

25. května 2007

Orbis Satecensis Pictus (epitome)...

...aneb pár fotografií z žateckých maturit


Na žatecké maturity budu ještě dlouho vzpomínat. Mám rád paraboly, a tak jsem maturitu přirovnal k prvnímu holení břitvou. Neobejde se bez krve, ale člověk si hlavu neuřízne. Většina šrámů se už zahojila, ten jeden nejhlubší bude do září jistě taky zacelen, a tak mi nezbývá než studentům ještě jednou poblahopřát. Poslechl jsem si mnoho zajímavých věcí, bavila mě nejen čeština, poezie, dějepis, filosofie a angličtina, ale neusínal jsem ani při biologii a matice, jednou jsem se dokonce zeptal německy (no, žádná Hochdeutch to asi nebyla;). A učitelům i studentům chci ještě poděkovat za to, že celý pobyt byl zpříjemněn všemi možnými pamlsky a atrakcemi. Velice mě zaujalo zkoušení a hlášky pana profesora Šperky, sklípek a pálenky pana profesora Theuera (bývalého učitele na kadaňském gymnáziu) a samozřejmě i sama secesní budova školy. A pak ještě pár věcí, ale o nich tu psát nehodlám, neboť bych si musel sám závidět:)







Výroky prof. Šperky, jak je zaznamenali studenti 4.B:

„Takže až se budeme učit o pohlavních orgánech, tak řeknu tady chlapcům…nebo spíš jenom Balkovi, kde se ženy potí. A potom na oplátku řeknu dívkám, kde se potí Balko…“

Jsou to vaječníky a varlata… Sakači!!!! Víš ty vůbec, co z toho máš???“


Někdy jsem z dlouhé chvíle sáhl po maturitních slohových pracích a dalo se to číst. Jedna studentka podala tuto celkem zajímavou generační výpověď:
„Žiji v době, kdy láska není tak důležitá. Každý někoho miluje a je s ním moc rád. Ale ne zas tak moc, aby s ním prožil celý svůj život, i když ho moc miluje.“










...

Nad Puškinem


V učebně, kam jsem se chodil během maturit občerstvit na kávu, visel na zdi tento obraz. Nezpůsoboval sice reflexní erekci, ale vyvolával ve mně pocit, že by měl viset spíš na vnitřní straně Matesových dveří do šatní skříňky mezi Veronikou Zemanovou a Brittney Skye. A to přesto, že jsem přesvědčen, že Puškinovy zápisky jsou vlastně Lžipuškinovy. Jednu zajímavou pasáž, která dnes již nemá praktický význam, ovšem psychologický dopad je stále tentýž.

Vešel jsem, Katka vyjekla a přetáhla přes sebe pokrývku: o to víc jsem po ní zatoužil. Pojala mě zlost, že se chová, jako kdybych ji nikdy nemrdal. Nedokážu přenést přes srdce, když se žena, která byla moje, najednou činí nepřístupnou .V mé mysli zůstává žena, kterou jsem aspoň jednou mrdal, celý život mou. Proto muži chtějí za manželky panny, jelikož každý, kdo ženu měl, si nad ní zachovává doživotní moc, ať si to ona přeje nebo ne.

(vypuštěná slova jsou ta, která člověk najde například na konci první ukázky z Vítězslava Nezvala, na níž jsem našel odkaz u WuWeje)
xxx

22. května 2007

451°

Jsou horší zločiny než pálit knížky. Jeden z nich je nečíst je.

Josef Kainar aktuálně


xxx

Maturity v Žatci 2007

Žatecké potítko...
Už je to tak...
Pondělní várka šťastných...
Úterní várka šťastných...
...

20. května 2007

Heloisa Abélardovi

čtyrverší z poémy
Alexaner Pope (originál zde, verše 289-292)

Uleť mi, prosím, uleť mi, na vzdálenost dvou pólů,
postav mezi nás špičky Alp, když nemůžem být spolu,
zapomeň, nepiš mi, ze srdce vytrať se mi,
zbav se té bolesti, která mě sráží k zemi...
<3

Proč?

... vím jací jsou ti vyschlí rozumáři, ulpívající na definicích. Mne však již omrzelo tolik věcí čistých: čistý rozum, čistá vůle, čisté poznání, čistá zkušenost... toužím po ne-čistotách, v nichž si může odpočinout srdce nečisté.
Miguel de Unamuno, Tragický pocit života
xxx

Antikotel 2007


V Lounech jsem byl pracovat, ale všeho všudy jsem se k téhle bohulibé činnosti dostal jen 32 minut a 13 až 16 vteřin. Jinak jsem smrknul několik dalších dílů Fawlty Towers, koupil po páru bot, kalhot a košil, přečetl kus Puškinova deníku, čtyřikrát se při něm udělal, a hlavně navštívil Lounský antikotel. Dříve se konával ve Stromovce i Kotel, ale jeho protiváha nakonec osaměla a tak už nemá ono anti- svůj původní význam, ale do encyklopedií se řadí mezi slova jako antikvariát, antilopa či antiperle. Prostřídalo se tam za dva večery neuvěřitelných 19 kapel z mého rodného města Loun a ještě téměř deset hostí. Nestihl jsem Paralety, ale většinu z toho, co je z mého žánrového soudku, jsem si poslechl. První v pořadí byl Feast of Friends – klasika.



(ještě jedna skvělá zde)

Z dalšího z měst vyvolených k přežití zkázy lidstva – ze Slaného – přijela kapela Krteczek a celkem překvapila. Nahrál jsem jí nejvíc písniček (většinu bohužel nad 100MB) a pak se mi nedostávalo místa. Zde je jedna ukázka, která se vešla na YouTube.



Po šílené N.D.N. z Prahy konečně přišla mnou očekávaná kapela Napapíře, která už na soběpisníku měla foto. Karlos, legendární člen divadla FRAK, je bohužel na Novém Zélandu, a tak je kapela chudší o první housle, ovšem i tak je to bomba. Ze čtyř písniček jsem sem vybral tu, při níž na pódium vběhl můj bývalý student a současný kamarád, velký tanečník, aby doplnil svého bratra, úspěšného studenta konzervatoře, kterého jsem taky učil. Kam ten svět spěje…



Chytil jsem i Vemblouda...

Na závěr jsem se nechal unést úderným bigbeatem ústecký kapely Sníh na schodišti. Na písničku Všudybud mi bohužel nezbylo místo, ale bylo to perfektní rozloučení, ani jsem už nemusel vedle do Benátek…



Na tuhle Pohlednici by se hodil ten překlad od Popa...

Už se těším

mljt

18. května 2007

Mravenec a moucha

V Tajných zápiscích 1836 – 1837 (připisovaných Puškinovi), o kterých mi řekla Pampeeliška, jsem se setkal se jménem ruského básníka Ivana Semjonoviče Barkova (1732 – 1768). Jeho Luka Mudiščev se v mnohém vyrovná Vrchlického Rytíři Smilovi, ale je to také báseň podobně rozsáhlá, a tak jsem hledal něco kratšího, na co bych si se svou hrubou znalostí ruštiny mohl překladatelsky troufnout. Nakonec to odnesla tato báseň, která není sice erotická, ale zato je celkem moudrá.

(originál zde, poslední dva řádky jsem kvůli jejich nad- a zbytečnosti nepřekládal)


Mezi mravencem a mouchou rozhořel se spor,
který z jejich hmyzích druhů šťastnější je tvor.
Slovo si vzala moucha a takhle promluvila:
„Není na světě nic, v čem bych tě nepředčila!
Jím všechno, co mi chutná, třeba i pokrm bohů,
obývám svatá místa a všechno vidět mohu;
když zachce se mi, sednu si klidně na carovu pleš
či zlíbám carevnu a zlochtám koho chceš –
pak spokojená, bez starostí sednu si někam na kliku.
O tom se ti ani nezdá, co? Ty balíku…“
„Je bezesporu skvělé mít dobrou společnost,
ale za čest si to klást je trochu troufalost,
neb carům ani bohům nejsi moc po chuti,
a tak jen hodně těžko závidět mohu ti.
Zmiňuješ velká jména, líbání krásných žen,
chvástáš se svými činy, jež odporné jsou všem;
každý se s velkou vervou po tobě ohání,
proto celý tvůj život je samé létání;
a i když neznáš trudy a netrápí tě bída,
přece to tvé blaho občas i hlad střídá.
Vídávám tě často, jak se s hovnem laskáš,
krmíš se tou mrvou a ještě při tom mlaskáš.
Bzučíš jenom v létě, však jak uhodí zima,
umlkneš a tvůj život nikoho nezajímá.
Já v teplé chýšce žiju v míru a pokoji,
tak hubu drž a vrať se k životu na hnoji.“
mljt

Poslední zvonění

Z letošního posledního zvonění jsem zažil jen jeho dozvuk. Včerejší vernisáž se totiž protáhla až do jedenácti, a tak jsem ráno ocenil, že mám až od desíti. Ale gulášek bodnul a migréna odezněla celkem rychle. A trochu jsem si zavzpomínal na to naše poslední zvonění...

Oktáva na trampském vandru
Miči a polní gulášek (výbornej!)
Pasované béčko (zřejmě nějakým tím tužidlem)
Tajemný nápis...
... a jeho autor se Sončou...

16. května 2007

Odvrácená strana duhy

Pod tímhle názvem vydala své paměti irská zpěvačka Moya Brennan, sestra Enyi. Obě hrály s kapelou Clannad, která zpopularizovala irskou muziku po celém světě. V roce 1977, kdy vznikla tahle písnička, se narodily moje dvě milé sestřičky, a tak jsem si na ně dneska vzpomněl.

mljt

15. května 2007

***

Olga Bergolltsová
(originál zde)

To všechno je lež. Tě miluju.
Navždy mým zůstaneš.
Nic ti neprominu.
Tvé něžné ruce ti nikdy neodpustím.
Nikdo mi tě nevezme,
nikdo mě nepobouří ani nerozpláče.
Vidím, jak trnitou cestu sis vybral,
skrytou a utajenou před tvým srdcem.
Jen zatím nemám sílu po té cestě
kráčet s tebou.

1940
mljt