Plzeň naše vezdejší

Jel jsem do Plzně, abych dojednal poslední přípravy s PRO TRAVEL CK před odjezdem do země tulipánů, větrných mlýnů, dřeváků, legálních džointů, červených lucerniček a dalších luxusních zbytečností. Vše se vyvíjí dobře. A když už jsem byl v Plzni, městě mých studií, obešel jsem pár oblíbených lokálů. Začalo to v tzv. Malém Jordánu vedle Divadla J.K.Tyla, kde jsem byl poprvé a naposledy na Hrách o Marii. Tam si mě po třech plzních vyzvedla sestřička a od kostela, kde jsme měli sraz s Richardem, jsme se vydali do Divadelního klubu.

Chodívali jsme tam vždycky rádi, neb tam podávali levnou studenou kuchyni a člověk tam často potkal třeba Antonína Procházku. I včera byly dva dlouhé stoly rezervovány – jeden pro techniku, jeden pro činohru. Nezlobil jsem se, že na režii zapomněli, a přisedl jsem si ke stolu, u kterého jsem k mému nemalému a milému překvapení objevil bývalého spolužáka z dějepisu Aleše A., který se nerad fotografuje.

Bylo jasné, že dojde na vzpomínání. Odnesl to především nebožtík Fred Hyna. Aleš mi v několika citovaných větách představil knihu Odchlípená podešev od autora s nádherným jménem: Teofil Borneo Kulka. Kdo o něm něco ví či dokonce zmíněný titul vlastní, ozvěte se! Po třech gambrínech jsme vyrazili na poslední štaci, a to na „zpívanou“ do hospody U kostela v Bolzanovce.

To byla Richardova parketa, a tak začal noční koncert.

Když se po aprílovém gulášku za 19,-Kč a několika dalších půllitrech podezřelého moku nachýlil čas, nechal jsem si zahrát na dvanáctistunku moji oblíbenou Wish You Were Here od Floydů a Ríša byl zas celej Gilmour.

Usnul jsem u sestřičky ani nevím jak.
Ráno jsem se vydal na mši ke sv. Bartoloměji, kde jsem nikdy před tím na bohoslužbě nebyl. Když jsem si našel na stránkách biskupství, že mše začíná v neděli vždy v 10:30, ihned jsem ocenil rozumnost a ohleduplnost Otce Radkovského. Nicméně, když jsme se sestrou vyrazili, potkali jsme Mistra Rowleyho z Divadla Navenek, který nám oznámil, že jde právě z kostela, kde mimořádně byla mše od devíti, protože ji přenášeli rozhlasem. Pán Bůh asi věděl, jak na tom jsou mé útroby, a do útrob kostela mě zřejmě nechtěl vpustit. Dal jsem tedy aspoň almužnu žebrákovi před vraty a když jsem šel sáhnout na andílka, bez jehož pomoci si v Plzni neškrtnete a který za mě udělal nejednu zkoušku a zápočet, všiml jsem si (poprvé v životě) vedle na stěně kasičky na milodary, a tak jsem se rozšoupl a andílka krom osahání i trochu podmázl.


Po obědě u Žumbery přesně o polednách (ano, bylo jich víc, viz)...

...jsem se vydal stopem do Plas, abych nafotil něco z kláštera, ale mnohem víc mě zaujala fontánka na nádraží.


A zítra zase do práce:(