Hovnajs

10. prosince 1896, přesně před 110 lety, zažilo drama a umění vůbec historický kotrmelec. V divadle L´Oeuvre měla premiéru hra Alfreda Jarryho Ubu králem (nedávno jsem tu citoval z jeho Nadsamce). Napsal ji v patnácti letech jako takovou rozvernou karikaturu učitele fyziky, nebral si servítky a hlavně nechal fantazii přetékat z ucpaných okapů pěkně kolem dokola svatostánku Uměn. Otec Ubu vstoupil do dějin svou první replikou „Merdre“, po které se v divadle strhl povyk, hádky, směsice pohrdání a nadšení, kterou museli herci vyplnit improvizovaným tancem, než se ti znechucení zvedli a odešli a zůstali jen spokojení a zvědaví. Přečetl jsem si všechny čtyři sekvence krále Ubu v autobusech a vlacích a přesto, že z nich čišela ta puberťácká vzdorovitost vůči všem pravidlům a já jsem pořád čekal někde nějaké to zauzlení a rozuzlení v aristotelské svěrací kazajce, nemohl jsem se zbavit neustálého nutkání začít každou svou druhou větu „při mém zeleném ptáku“ a zakončit ji „krucihinajs“.

Pravda, za kliku od dveří patafyziky mi pomohl zabrat Boris Vian a dokořán mi je otevřel Raymond Queneau, ale teď už vím, kdo byl klíčníkem.

A teď, protože jste hezky poslouchali a chovali se slušně, zazpíváme vám Písničku o kuchání mozků:

Závěrečná píseň v podání ansámblu divadla Na zábradlí, 1964

SBOR
Hurrá, zatrubte prdelí v tubu,
ať žije náš dobrý otec Ubu…

TVB