Jako stepní vlk

Dnes jsem šel spát pozdě (ostatně jako obvykle), protože se blíží čas zúčtování (alespoň s divadlem), a tak jsem měl hlavu mezi hromadou faktur a kopicí příjmových a výdajových pokladních dokladů od večera až do půlnoci. Pak jsem se ještě trochu stěhoval a když jsem ulehnul, vítr foukal do oken mé nové ložnice tak surově, že nehrozil jen rozbitím okna jako v mém budoucím bytě minulý týden (našel jsem tehdy v louži dva krásně tvarované střepy – jeden pro štěstí a druhý na zápěstí), ale hrozil, že odzátkuje pokoj jako láhev od vína bez vývrtky a přikryje mě buď celou okenní tabulí nebo dokonce celým panelem. A tak jsem po hodině vrtění a čekání vzal matraci a odešel se natáhnout do kuchyně pod linku. Protože mě to dokonale probudilo a v žilách mi kolovala krev rozprouděná průběžným celodenním tělocvičením, sáhl jsem po jedné knize od Hermanna Hesse, která mi byla doporučena. Jmenuje se Stepný vlk a první člověk, kterého jsem si pod tím titulem představil, byl jeden soused z Loun, který byl a stále je dokonale podobný svému psu a ten zase vlku obecnému. Je to ale jinak. Celkem rychle jsem se dostal do slovenštiny a tak kousek, co sem chci dát, nechám tedy v jazyce, ve kterém to čtu; však vám slovenština jistě (ještě nebo už) není cizí. Pocit, který Stepní vlk Harry Haller popisuje, jsem dříve zažíval jen na všelijakých schůzích a jiných oficialitách, ale poslední dobou ho mám stále častěji i na místech a mezi lidmi, kde jsem dřív býval rád.

Vtedy sa ma zmocní neskrotná žiadostivosť po silných zážitkoch, po senzáciách, zúrivosť na tento zladený, plytký, ustálený a sterilný život, mám strašnú chuť niečo zničiť, obchodný dom alebo katedrálu alebo samého seba, navystrájať ukrutné hlúposti, strhnúť parochne niektorým uctievaným modlám, niekolkým odbojným školákom zadovážiť cestovný lístok do Hamburgu, zviesť malé dievča alebo niektorým predstaviteľom buržoázneho svetového poriadku vykrútiť krk.

mljt