Když jsem šel včera po dlouhé době do kostela, vzpomněl jsem si u Koruny na jednu krásnou básničku od Williama Blakea (a hned s ní i na jinou, kterou jsem tu sám onehdy přeložil), ale přesto mě ranní rozruch v téhle putyce nezlákal natolik, abych vzdal cestu k paškálu. A musím říct, že po druhém čtení jsem světlo téhle velikonoční svíce viděl přes osvobozující folii slzí. Aniž bych to tušil, přišel jsem si sem pro to, co znám a v co opravdu věřím, ale stejně mě to zase dojalo. Když totiž vstával urostlý muž, kterého jsem ještě v kostele číst neslyšel, poznal jsem v něm mého spolužáka, pro nějž jsem měl ve škole jen posměch a v horším případě jsem ho dokázal i podrazit. „Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě.“ A teď mi to druhé dítě, které vyrostlo v muže, vypumpovalo krev ze žil. Už jsem tu dvakrát (1,2) psal o mém vztahu k různému vnímání lásky. A včera jsem to všechno poslouchal svým erotickým uchem. Bohu žel.
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat