Dnes ráno mě bolela hlava. Praštila mě do ní z každé strany jedna prázdná 70cl láhev od vína. Šel jsem ji (tu hlavu) tedy vyvětrat svou obvyklou dvacetiminutovou cestou do práce, mysle si na své věci. Když jsem se na jednom přechodu vplížil mezi dvě ke křižovatce se blížící vozidla, řidič druhého z nich musel přišlápnout brzdu, aby zastavil hlemýždí rychlost své velkoprostorové ulity. Když jsem přešel, stále stejně zamyšlený, na druhou stranu, ušel jsem ještě pěkných pár kroků, když v tom řidič sroloval tmavé okýnko a začal se do mě navážet. Nevím, jestli čekal, že se obrátím a půjdu svižně k jeho vozu, nicméně to bylo to jediné, co jsem mohl udělat. Přestal jsem totiž v mžiku myslet na své věci a vzpomněl jsem si na Camusův Pád, kde hlavní hrdina Clamence vystoupí z auta a jde k člověku „s motocyklem mezi nohama“, jenž ho sprostě uráží, aby mu jednu vrazil, ale někdo se mezi ně vmísí a zastane se motorkáře s tím, že by to bylo pěkně zbabělé bít člověka na motorce, který se nemůže bránit. V tom motorkář ubalí Clamencovi ránu do tváře a ujede. Scéně přihlížejí všichni okolo. Clamencovi se pak situace v myšlenkách stokrát vrací a stokrát si říká, co měl udělat, aby si sám sebe nepřestal vážit. Neudělal totiž nic, nasedl do svého vozu a ponížený odjel pryč. S touto myšlenkou jsem se pustil do verbálního ataku řidiče a když jsem viděl, že pomalu zatáčí doleva, rozešel jsem se na onen druhý přechod, jenž musel nezbytně překonat, aby mohl pokračovat ve své pouti. Ranní bitka na hlavní silnici, to by mi tak ještě chybělo. Už jsem se viděl, jak tam ležím na přechodu zmlácený, a proto jsem věděl, že je nutné dát první ránu. Pomalu jsem se šoural před jeho vytunovanym hovadem, ale naštěstí měl již okýnko zatažené a nadával si zřejmě pod vousy. Když přechod přejel, vrátil jsem se zpět a zamával mu topolánskovským gestem do zpětného zrcátka. Hned jak mě přestane bolet hlava, vrátím se zase na chvíli k modernímu rituálu, abych vyšel se ctí i v případě, že se příště okýnko nezatáhne.
<3
Žádné komentáře:
Okomentovat