Na dně

O Maximu Gorkém jsem tu už psal, ale až v posledních dnech jsem se setkal s jeho dramatickou tvorbou. Koupil jsem si překlad dramatu s názvem Na dně z roku 1918 a nejde nežasnout, jak přirozeně je vedena linie rozhovorů, to se opravdu nevídá. Je to skutečně hra o lidech na dně, dojde tam k jednomu úmrtí na souchotiny, k několika rvačkám, k zabití a k sebevraždě, všichni jsou každou chvíli opilí, a když nejsou, tak by radši byli. A je to taky o kauzalitě, nad kterou poslední dobou hodně přemýšlím. Děda Luka, který mezi ztroskotance přijde jako poutník a jako poutník také odejde, je duší celé hry. Jeho první slova jsou: „Mně je všecko jedno. Já si i šibalů vážím. Podle mého žádná blecha není neplecha, každá je černá, každá skáče…“ Má jasný názor, že všechny činy jsou podmíněné a člověk je jen v jejich vleku… „Přece bez příčiny se ti ani vimrle neudělá!“ Z toho vleku nás může dostat leda pouť za něčím lepším… a celou hru je pak konfrontován s názory ostatních, kteří považují to „lepší“ za chiméru, za lež. Ale Luka má i na pravdu svůj vytříbený názor: „Pravda nejde vždycky člověku k duhu, vždycky pravdou duše nevyléčíš.“ Na otázku „Je Bůh?“ odpovídá: „Když věříš – je, když nevěříš – není; v co věříš – to je.“ A Bubnov na to: „Pojďme do hospody.“ A tak když odešel, ostatní o něm mluvili jako o „střídce pro bezzubé“ nebo „flastru na rány“.

Ještě pár citátů z tohohle dílka, které celkem dopadají na hlavičku:

„Ty nejsi hřebík a já nejsem kleště.“

„Nemám rád mrtvoly…“ „K čemu je mít rád. Třeba je mít rád živé.“

„Ty se bojíš, že bude smrdět? I kdepak, ta už zaživa vyschla.“

„Když člověk neví, kdo je dobrý a kdo zlý, komu věřit a komu ne?“ „K čemu to vědět? Člověk je takový, jak je jeho srdce naladěno: dnes je dobrý, zítra zlý. Jestli ti ta holka tak uvízla v duši, vezmi ji a jdi. Jinak jdi sám.“

„A Sibiř je krásná země! Zlatá země. Kdo má rozum a sílu, tomu je tam jak okurce v pařeništi.“

„Jednou tě zbijou nadosmrti.“ „Ty jsi hlupec.“ „Proč?“ „Protože dvakrát mě nadosmrti zbít nemohou.“

mljt