Mravenec a moucha

V Tajných zápiscích 1836 – 1837 (připisovaných Puškinovi), o kterých mi řekla Pampeeliška, jsem se setkal se jménem ruského básníka Ivana Semjonoviče Barkova (1732 – 1768). Jeho Luka Mudiščev se v mnohém vyrovná Vrchlického Rytíři Smilovi, ale je to také báseň podobně rozsáhlá, a tak jsem hledal něco kratšího, na co bych si se svou hrubou znalostí ruštiny mohl překladatelsky troufnout. Nakonec to odnesla tato báseň, která není sice erotická, ale zato je celkem moudrá.

(originál zde, poslední dva řádky jsem kvůli jejich nad- a zbytečnosti nepřekládal)


Mezi mravencem a mouchou rozhořel se spor,
který z jejich hmyzích druhů šťastnější je tvor.
Slovo si vzala moucha a takhle promluvila:
„Není na světě nic, v čem bych tě nepředčila!
Jím všechno, co mi chutná, třeba i pokrm bohů,
obývám svatá místa a všechno vidět mohu;
když zachce se mi, sednu si klidně na carovu pleš
či zlíbám carevnu a zlochtám koho chceš –
pak spokojená, bez starostí sednu si někam na kliku.
O tom se ti ani nezdá, co? Ty balíku…“
„Je bezesporu skvělé mít dobrou společnost,
ale za čest si to klást je trochu troufalost,
neb carům ani bohům nejsi moc po chuti,
a tak jen hodně těžko závidět mohu ti.
Zmiňuješ velká jména, líbání krásných žen,
chvástáš se svými činy, jež odporné jsou všem;
každý se s velkou vervou po tobě ohání,
proto celý tvůj život je samé létání;
a i když neznáš trudy a netrápí tě bída,
přece to tvé blaho občas i hlad střídá.
Vídávám tě často, jak se s hovnem laskáš,
krmíš se tou mrvou a ještě při tom mlaskáš.
Bzučíš jenom v létě, však jak uhodí zima,
umlkneš a tvůj život nikoho nezajímá.
Já v teplé chýšce žiju v míru a pokoji,
tak hubu drž a vrať se k životu na hnoji.“

mljt