Na štěstí trvala tato nekonečná vidina pouze minutu, protože ve světlém okamžiku jste se po velkém úsilí dokázal podívat na hodiny. A to už vás unáší jiný proud představ; bude s vámi točit zase minutu ve svém hlučném víru a ta druhá minuta bude druhou věčností. Neboť pravý poměr mezi časem a bytím je porušen množstvím a silou pocitů a představ. Dalo by se říci, že žijete několik lidských životů během hodiny. Nepodobáte se tak fantastickému románu, který by byl živý místo napsaný? Není už rovnost mezi ústroji a požitky; a zvláště z tohoto zřetele vychází všechno odmítání, které lze připsat tomuto nebezpečnému počínání, při kterém zaniká svoboda vůle.
Charles Baudelaire, Báseň o hašiši
Netušil jsem, že překladem Baudelaira na sebe přivolám to, co jsem u něj před nějakými třinácti lety poprvé četl a před nějakými deseti naposledy zažil. Ano, zkusil jsem po dlouhé době kvalitní trávu a to přesto, že vím, jaké následky to u mě vzhledem k specifickému zdravotnímu a ještě specifičtějšímu psychickému stavu mívá. Ten první způsobí, že nemohu být mezi lidmi, neboť se mi prostě udělá blbě, pak se z toho několik desítek minut někde na svém asteroidu dostávám a následně tedy úplně sám prožívám duševní úlet do úplně jiné galaxie, podobně jako to zažíval Baudelaire. Nápadná podobnost se stavem, jenž jsem zažil na tripu, nevylučuje flashbacky. Dneska mi maminka připomněla, že jsem tenkrát při experimentování s papírky prožíval stejná traumata. Jediná kladná stránka všech těch úletů (a naštěstí by se daly spočítat na prstech horních končetin) vždycky byla, že jsem zažil jakousi duševní katarzi, po níž jakoby začínal nový život. Je to u mě dáno tím, že si vždycky tak trošku oťukám tu překližku, z níž se stloukají rakve, je mi na omdlení, a protože mám čas přemýšlet o tom a cítím se tak trochu mimo své tělo, do něhož se pak zase pomalu vracím, dá se tu mluvit o stavu blízkém smrti (nedávno mi o tom vyprávěl jeden kamarád z K-centra). Ne, už to opravdu nechci zažít, i když některé poznatky bych asi jinde nezískal. Ty dvě hodiny (které byly dlouhé jako několik dnů) mezi 17. listopadem a Zátiším mi stačily do konce života. Nuže vzhůru do toho nového.
...
Charles Baudelaire, Báseň o hašiši
Netušil jsem, že překladem Baudelaira na sebe přivolám to, co jsem u něj před nějakými třinácti lety poprvé četl a před nějakými deseti naposledy zažil. Ano, zkusil jsem po dlouhé době kvalitní trávu a to přesto, že vím, jaké následky to u mě vzhledem k specifickému zdravotnímu a ještě specifičtějšímu psychickému stavu mívá. Ten první způsobí, že nemohu být mezi lidmi, neboť se mi prostě udělá blbě, pak se z toho několik desítek minut někde na svém asteroidu dostávám a následně tedy úplně sám prožívám duševní úlet do úplně jiné galaxie, podobně jako to zažíval Baudelaire. Nápadná podobnost se stavem, jenž jsem zažil na tripu, nevylučuje flashbacky. Dneska mi maminka připomněla, že jsem tenkrát při experimentování s papírky prožíval stejná traumata. Jediná kladná stránka všech těch úletů (a naštěstí by se daly spočítat na prstech horních končetin) vždycky byla, že jsem zažil jakousi duševní katarzi, po níž jakoby začínal nový život. Je to u mě dáno tím, že si vždycky tak trošku oťukám tu překližku, z níž se stloukají rakve, je mi na omdlení, a protože mám čas přemýšlet o tom a cítím se tak trochu mimo své tělo, do něhož se pak zase pomalu vracím, dá se tu mluvit o stavu blízkém smrti (nedávno mi o tom vyprávěl jeden kamarád z K-centra). Ne, už to opravdu nechci zažít, i když některé poznatky bych asi jinde nezískal. Ty dvě hodiny (které byly dlouhé jako několik dnů) mezi 17. listopadem a Zátiším mi stačily do konce života. Nuže vzhůru do toho nového.
Žádné komentáře:
Okomentovat