Past

Nicanor Parra

originál zde

V tom čase jsem se držel daleko od jeviště přesyceného tajemstvím.
Jako se pacienti s nemocným žaludkem vyhýbají těžkým jídlům,
raději jsem si objasňoval některé otázky
týkající se rozmnožování pavouků,
a proto jsem se zavíral na zahradě
a neukazoval se na veřejnosti do pozdních nočních hodin;
a rovněž jsem s rozhalenou košilí a vyzývavou pózou
házel drzé a prchlivé pohledy na měsíc
ve snaze zbavit se těch žlučovitých myšlenek,
které se přilepí jako polypy na lidskou duši.
Když jsem byl sám, zcela jsem nad sebou držel vládu,
chodil jsem kupředu a zpět vědom si plně, co činím,
nebo jsem se natáhl ve sklepě na prkno
a snil, vynalézal nové přístroje, řešil malé, ale naléhavé problémy.
Byly to přesně ty chvíle, kdy jsem položil základy mé slavné metody navození snu,
která spočívá v překonání sebe sama a následném snění o tom, co si přejeme,
vyvolávání dějů dopředu připravených za pomoci sil z druhé strany.
Tímhle způsobem jsem získával cenné informace
týkající se řady pochybností, jež nás stále sužují:
cesty do ciziny, erotické rozpaky, náboženské komplexy.
Ale všechna opatrnost byla marná,
neboť jsem z důvodů, jež je složité stanovit,
začal automaticky sklouzávat po šikmé ploše,
jako balón bez plynu ztrácela má duše výšku,
instinkt sebezáchovy vypověděl služby,
a zbaven svých nejpodstatnějších předsudků
padl jsem do osudové telefonní pasti,
která strhává vše, co ji obklopí, jako propast pekla,
a třesoucí se rukou jsem vytáčel to prokleté číslo,
které bezděčně stále opakuji ve spánku.
Ubohý a nejistý jsem se cítil v oněch vteřinách,
kdy jsem jako kostlivec stojící před tabulí pekla
přehozenou žlutavým kretonovým ubrusem
čekal odpověď z druhého konce světa,
z druhé poloviny mého já uvězněné v hrobce.
Ten přerušovaný vřískot telefonu
na mě působil stejně jako zubní vrtačka,
zabodával se do mě jako hroty oštěpů vržených z nebe
a to až do té chvíle,
kdy jsem se začal potit a koktat od horečky,
tehdy se můj jazyk podobný telecímu řízku
vsunul mezi mě a tu na druhé straně
jako černé sukno, které nás odděluje od mrtvých.
Nikdy jsem netoužil vést tyhle příliš intimní dialogy,
které jsem nicméně sám tak neomaleně vyvolával
dychtivým hlasem nabitým elektřinou.
Když jsem zaslechl své křestní jméno
vyslovené tím známým tónem,
vzbudilo to ve mně rozvláčný neklid,
lokální pocity úzkosti, které jsem se snažil odvrátit
metodou rychlých otázek a odpovědí,
ale ty ji jen přiváděly do stavu pseudoerotického kypění,
jež se nakonec odrazilo i na mně samotném
počínající erekcí a pocitem krachu.
Neubránil jsme se smíchu, který mě naprosto duševně vysiloval.
Tyhle směšné rozhovory trvaly několik hodin,
dokud se za zástěnou neobjevila má bytná,
která v mžiku přerušila tu hloupou idylu,
to kroucení čekatele před nebeskou branou,
a to neštěstí tak skličující moji duši,
jež neskončilo ani zavěšením telefonu,
jelikož jsme si slíbili,
že se sejdeme nazítří v nějaké kavárně
nebo u brány do kostela, na jehož jméno si raději nevzpomínám.

...