Dnes jsem ve třech třídách zadal seminární práci s pracovním názvem „Babi, co si pamatuješ z r. 1968“. Četl jsem pak úryvky z prací, které jsou tři roky staré. Příští rok bude 40. výročí, a tak sem budu nepravidelně přispívat některými příběhy. Dnes to budou dva táborové (každý z jiné práce):
Ten pověstný čas, roku 1968, bylo mé mamince 10 let a své prázdniny si plně užívala na pionýrském táboře od STS Prunéřov. V malebné lesní krajině s dřevěnými sruby se tábor konal již po dlouhá léta. Byla tam legrace a všichni se bavili. Jak by ne, byly přece prázdniny. Jednou v noci se však začal ozývat hrozný rachot. Všichni vyděšeně vyběhli ven. Nebyl snad nikdo, kdo by nechtěl vědět, proč se koná tato pyžamová přehlídka. Děti měly plné hlavy různých možností, od odporných trpaslíků, po krvelačné Drákuly. Nikdo netušil, co se může dít, a o to větší překvapení bylo zjištění, že se přes tábor valí stádo splašených krav (emigrantek z nedalekého statku). To bylo tři dny před jedenadvacátým.
Za tři dny se v noci opakoval podobný rámus a rachotění. Většina táborníků si dění nevšímala, možná kvůli tomu, že jejich pyžama už každý viděl a samozřejmě kvůli nevšednímu zážitku z nedávné noci. Tentokrát se však nejednalo o pár nezbedných krav, ale o několik tanků, které poněkud dezorientovaně bortily ohrady. Když konečně ohrady zdolaly, jen kolem projely a jely dál. V táboře zavládla smíšená nálada. Byla převážně velmi napjatá, jelikož nikdo nevěděl, co se děje. Vedoucí se okamžitě vrhli k rádiím, ovšem v tu dobu už vysílaly pouze tísňové zprávy, aby lidé zůstávali u svých přijímačů. Kdekdo brečel a nálada se z napjaté změnila v zoufalou. V tu dobu děti naprosto nevěděly, co se může dít, oznámili jim pouze, že si pro ně zítra rodiče přijedou…
Tatínek: „Vzpomínám si, že o prázdninách roku 1968 jsem byl na letním dětském táboře ve Vranově nad Dyjí, který organizovalo ROH (revoluční odborové hnutí) OÚNZ (okresní ústav národního zdraví), kde byla zaměstnaná maminka. Podotýkám, že jsem se narodil v roce 1959 a tudíž mi v té době bylo necelých 9 let. Tábor probíhal normálně až na ono ráno, kdy nás vzbudil neznámý hluk a plačící soudružka vedoucí. Když jsme se ptali, co se děje, řekla, že asi bude válka, protože za táborem jezdí tanky. A měla pravdu, nejen tanky, ale i nákladní auta, která táhla děla. Za dva dny byl tábor zrušen a nás odvezli vlakem do Chomutova. Do Kadaně nás rozváželi sanitky, protože po ostatních autech prý Rusáci střílejí. Cestou jsme viděli ulámané názvy vesnic a směrovky byly otočené nebo přemalované. Na viaduktu v Prunéřově byla barvou napsána jména Dubček a Smrkovský…“
Ten pověstný čas, roku 1968, bylo mé mamince 10 let a své prázdniny si plně užívala na pionýrském táboře od STS Prunéřov. V malebné lesní krajině s dřevěnými sruby se tábor konal již po dlouhá léta. Byla tam legrace a všichni se bavili. Jak by ne, byly přece prázdniny. Jednou v noci se však začal ozývat hrozný rachot. Všichni vyděšeně vyběhli ven. Nebyl snad nikdo, kdo by nechtěl vědět, proč se koná tato pyžamová přehlídka. Děti měly plné hlavy různých možností, od odporných trpaslíků, po krvelačné Drákuly. Nikdo netušil, co se může dít, a o to větší překvapení bylo zjištění, že se přes tábor valí stádo splašených krav (emigrantek z nedalekého statku). To bylo tři dny před jedenadvacátým.
Za tři dny se v noci opakoval podobný rámus a rachotění. Většina táborníků si dění nevšímala, možná kvůli tomu, že jejich pyžama už každý viděl a samozřejmě kvůli nevšednímu zážitku z nedávné noci. Tentokrát se však nejednalo o pár nezbedných krav, ale o několik tanků, které poněkud dezorientovaně bortily ohrady. Když konečně ohrady zdolaly, jen kolem projely a jely dál. V táboře zavládla smíšená nálada. Byla převážně velmi napjatá, jelikož nikdo nevěděl, co se děje. Vedoucí se okamžitě vrhli k rádiím, ovšem v tu dobu už vysílaly pouze tísňové zprávy, aby lidé zůstávali u svých přijímačů. Kdekdo brečel a nálada se z napjaté změnila v zoufalou. V tu dobu děti naprosto nevěděly, co se může dít, oznámili jim pouze, že si pro ně zítra rodiče přijedou…
Tatínek: „Vzpomínám si, že o prázdninách roku 1968 jsem byl na letním dětském táboře ve Vranově nad Dyjí, který organizovalo ROH (revoluční odborové hnutí) OÚNZ (okresní ústav národního zdraví), kde byla zaměstnaná maminka. Podotýkám, že jsem se narodil v roce 1959 a tudíž mi v té době bylo necelých 9 let. Tábor probíhal normálně až na ono ráno, kdy nás vzbudil neznámý hluk a plačící soudružka vedoucí. Když jsme se ptali, co se děje, řekla, že asi bude válka, protože za táborem jezdí tanky. A měla pravdu, nejen tanky, ale i nákladní auta, která táhla děla. Za dva dny byl tábor zrušen a nás odvezli vlakem do Chomutova. Do Kadaně nás rozváželi sanitky, protože po ostatních autech prý Rusáci střílejí. Cestou jsme viděli ulámané názvy vesnic a směrovky byly otočené nebo přemalované. Na viaduktu v Prunéřově byla barvou napsána jména Dubček a Smrkovský…“
Žádné komentáře:
Okomentovat