Nikdy jsem si nic nedělal z klepů, dokonce jsem ty o mně pomáhal vymýšlet a šířit. Je to taková moje obrana a zatím funguje. Třeba teď, když někomu dám svou novou vizitku, jsem připraven čelit otázce, co je to hedofilní, že by tam asi mělo být pedofilní. S chutí tedy pak vysvětluju, že je to opravdu tisková chyba, že by tam mělo být hebofilní nebo hebefilní a že jde o zaměření na děvčata, u kterých se již projevily druhotné sexuální znaky (podle bohyně Hébé). A čekám, kdy a v jaké podobě se to ke mně vrátí.
Dnes, kdy už se nevyprávějí mýty a legendy, stalo se z drbů jediné koření života a bohužel to odnášejí lidé, kteří se čímkoli proslavili, na stránkách bulváru. Ty klasické lokální, řekl bych sousedské klepy, byly tématem jedné hry, kterou před pár lety nastudovalo divadlo Navenek. Látka byla bohatá a hra byla dlouhá. Po ní přišla akčnější Mandragora a mně běží hlavou možnost návratu k tématu pomluv v akčním provedení v Goldoniho Treperendách. Jako ve Škole pomluv se tu zase všechno v dobré obrátí, ale abychom (a já hlavně) nepodlehli svůdné myšlence, že klepy neubližují, ocitujme slavný monolog Basilia z Beaumarchaisova Lazebníka sevillského:
Pomluva, pane? Opovrhujete něčím, co asi dobře neznáte. Ta už dovedla zničit i ty nejpočestnější lidi, to vím z vlastní zkušenosti. Věřte mi, že žádné nactiutrhání není dost sprosté, žádná hanebnost dost veliká, žádný klep dost nesmyslný, aby mu v takovémhle městě nenaletěl kdejaký darmošlap. Jenom se to musí vzít za správný konec. A my tu máme lidi opravdu vynikajících schopností. Nejdřív to jen zlehýnka zašumí nízko při zemi jako vlaštovka před bouří, táhlé ševelení se šíří, pianissimo, a rozsévá se jedem napuštěné zrno. Mnohá ústa je pochytí a piano, piano vám je zase obratně vpraví do ouška. A to už je zlo, které zapouští kořínky, plazí se, razí si cestu a rinforzando od úst k ústům koná své ďábelské dílo. Najednou, ani nevíte jak, ale pomluva se už před vámi tyčí, syčí, vzdouvá se a rozrůstá zrovna vůčihledě. Vymrští se, rozprostře se, zavíří, všude doléhá, nic nešetří, všecko bere s sebou, třaská a burácí, až je z ní, chvála bohu, veřejné mínění, generální crescendo, všeobecný chór nenávisti a prokletí.
Dnes, kdy už se nevyprávějí mýty a legendy, stalo se z drbů jediné koření života a bohužel to odnášejí lidé, kteří se čímkoli proslavili, na stránkách bulváru. Ty klasické lokální, řekl bych sousedské klepy, byly tématem jedné hry, kterou před pár lety nastudovalo divadlo Navenek. Látka byla bohatá a hra byla dlouhá. Po ní přišla akčnější Mandragora a mně běží hlavou možnost návratu k tématu pomluv v akčním provedení v Goldoniho Treperendách. Jako ve Škole pomluv se tu zase všechno v dobré obrátí, ale abychom (a já hlavně) nepodlehli svůdné myšlence, že klepy neubližují, ocitujme slavný monolog Basilia z Beaumarchaisova Lazebníka sevillského:
Pomluva, pane? Opovrhujete něčím, co asi dobře neznáte. Ta už dovedla zničit i ty nejpočestnější lidi, to vím z vlastní zkušenosti. Věřte mi, že žádné nactiutrhání není dost sprosté, žádná hanebnost dost veliká, žádný klep dost nesmyslný, aby mu v takovémhle městě nenaletěl kdejaký darmošlap. Jenom se to musí vzít za správný konec. A my tu máme lidi opravdu vynikajících schopností. Nejdřív to jen zlehýnka zašumí nízko při zemi jako vlaštovka před bouří, táhlé ševelení se šíří, pianissimo, a rozsévá se jedem napuštěné zrno. Mnohá ústa je pochytí a piano, piano vám je zase obratně vpraví do ouška. A to už je zlo, které zapouští kořínky, plazí se, razí si cestu a rinforzando od úst k ústům koná své ďábelské dílo. Najednou, ani nevíte jak, ale pomluva se už před vámi tyčí, syčí, vzdouvá se a rozrůstá zrovna vůčihledě. Vymrští se, rozprostře se, zavíří, všude doléhá, nic nešetří, všecko bere s sebou, třaská a burácí, až je z ní, chvála bohu, veřejné mínění, generální crescendo, všeobecný chór nenávisti a prokletí.
Žádné komentáře:
Okomentovat