Děti a antisemitismus

Na Amařiných stránkách se strhla diskuse na téma kolik dětí a jak je uživit a dát jim to nejlepší. Mám doma takový svazeček, do nějž si někdo svázal lechtivější povídky vydávané na přelomu století v nakladatelstvích Rudolf Štorch a Šolc a Šimáček, a mezi povídky se vloudila i Škola manželů aneb Rádce pro manželství každého stavu, od líbánek až ku stáří, po stránce lásky, rodiny, zdravotnictví i společnosti. Vůbec není od věci si těch 92 stran přečíst i po více než sto letech od vydání. Kupodivu, mnoho věcí platí úplně stejně jako v tomto předfreudovském spisku. Stačí možná jen názvy kapitol a už byste věděli, kde knihu otevřít pro vaši danou situaci: Líbánky, Brzké nebo pozdní dítě, První léta manželství, Poměr manželů k sobě, Mračna na manželském nebi, Spolužití duší, Otázka hospodářská, Lhostejné spolužití, Neplodnost ženy, Domácí přítel, Staré závazky, Nevěra, Druhá láska, Rozvod, Žena odkvétající…

Pro dnešek cituji z druhé kapitoly:

Lidstvo se vyzulo ze střevíčků fatalismu.
Jindy manželé se nestarali o zdravovědu, o fysiologii, o pohlavní hygienu.
Dnes věda biologická a lékařská stanovila pevné zákony pohlavního života a zápas existenční je tím více komplikoval.
Jindy poddávali se manželé svým pudům, a když se žena cítila matkou, považovala to za dar boží, za přirozený pochod přírody.
Dnes přišla otázka počtu dítek do vážného stadia. Jednak zápas o život ukázal, že čím četnější rodina, tím obtížněji se zaručuje zdárné zaopatření dítek, jednak však touha společnosti po pohodlí, po požitcích stále více působí, že se počet dítek co nejvíce omezuje.

Potom se zde prezentuje Malthusova teorie, autor tvrdí (což mě tedy šokovalo), že zatímco v Německu počet obyvatel za 20 let před sepsáním tohoto rádce stoupl počet obyvatel o 18%, ve Francii o 15% klesl (sic!) – kvůli převážnému počtu dvou dětí a v důsledku třetinové úmrtnosti před dosažením dospělosti. Následuje pár odstavců o potratech, které provozovaly porodní pomocnice, a když přišly o diplom, pak působily dále v tomto oboru jako masérky a ošetřovatelky nemocných. Pak je klasika:

Mladá slečinka byla doma držena přísně, nemohla se vrhnout ve vír života, nyní se vdá a má hned po líbánkách státi se matkou. Narození děcka znamená pro ni ne radost mateřskou, ale starost a nepohodlí, a proto praví: Neužila jsem na světě dosud ničeho, proto chci užívati nyní.
Mladý manžel ochotně souhlasí s touto egoistickou zásadou, někdy ji dokonce sám své žínce vsuggeruje, užívaje slastí manželských opatrně, upotřebujíce různých prostředků – život bezstarostný, volný se jim zalíbí a oba dospívají ku středu života bezdětni. A teď se jim už nechce mít starosti. Měli jsme mít rodinu dříve, praví, dnes jsme na to staří.
Takových bezdětných manželství, u kterých bezdětnost byla vyvolána uměle, je velice mnoho. Teprve, když manželé sestárli, poznají, že všechny ty zábavy a radovánky, které považovali za vrchol života, jsou ničím, nyní teprve by si přáli děcko – ale je pozdě. I kdyby jim je příroda dala, netěší je tak, jako by je těšilo před dvaceti roky, a současně je tísní vědomí, že se snad ani nedočkají, až bude dítě dospělým a bude jim moci teprve působiti radost.

Co následuje, je vyslovený šok. Autor klade Čechům za příklad Židy, kteří se množí tak, že „se nám to zdá nemorální“. Ovšem podle autora to, že se židovský jinoch v hodně útlém věku vyřádí, aby přišel o romantické a sentimentální iluze, a dívka se brzy vdá a má ihned děti, je v souladu s přírodou. „Dítě se vychovává pro praktický život. Mladý Žid vchází do života obrněn rozhledem, chytrostí, rozvahou. On se ve světě neztratí.“
Potud by bylo vše docela v pořádku. Ale následuje tato pasáž:

Náš národ je ve své většině antisemitským, třeba to na jevo nedával. Jeho antisemitism se jeví v pohrdání, úsměšku, výsměchu. To je antisemitism planý. Židé bohatnou a zmoňují se vlády.
Měli bychom se v mnohém od Židů učiti, abychom mohli vládnouti stejnými zbraněmi jako oni. To by byl antisemitism praktický…

Malý český kompost pro malé české hitlerovské červy…