Vítr

Thomas Wolfe
(originál zde)

vznáším se nad větrem světa se zpěvnou samotou,
poletujíc dnem a nocí – jako poletoval jeho anděl,
kroužím azurovým ovzduším nad podzimními horizonty
jako starověká věštkyně
z těch dob,
kdy jsem věděla, o kom je celé to
žití…

a prolévám za něj slzy,
i když tu není a nebude,
a snažím se zapomenout,
i když se mi o něm zdá víc než o kopcích v krajině,
kde jsem se narodila – krvavě zbarvené listí krvácí za říjen tam v Tennessee,
kde ve všech duších tančí tradiční melodie
a věčnost se dělí na malé lampióny,…
ale on ztratil všechno světlo.

vzpomeň si, vzpomeň, vzpomeň si na mě
ztracenou, ztracenou, ztracenou
stále na hraně zázraku,
zahalenou do krvavých drah dějin
coby žena.

a ten vítr zpívá o chatrči v jeskyni předků
a svíce vzplanula v horách,
hoří dvěma plameny
a mísí se s měsíčním svitem.

tvářím se tedy vážně
pláču tedy
a trápím se,
činím, co činím
všemi způsoby, kterými to jde,
to zkouším.
čas
nemůže překlenout nekonečnost nebe,
které jsem poznala.

dívám se jinam.
tedy nevidím nic
a ve svých snech
narážím oblaka na skály,
ano, to se starý čas mění za ten nový,
který touží po tom, aby budoucnost
byla stejná.

nechť moje světlo plane klidně a vyrovnaně
v tom větru,
v té vřavě,
abych dodržela slib daný tomu jednomu,
i když mě možná nikdy nepotká.

pro jeden valčík,
o němž sním.