Tajemství Tří mušketýrů

Psal jsem tady jednou o Šesti procházkách literárními lesy, ale Terezka mě tehdy odhalila, jelikož jsem četl jenom tři z nich (a teď se k tomu drze přiznávám). Věnoval jsem dvěma ze zbývajících tří tedy tenhle víkend, a přestože musím trvat na svém, že se Eco tak trochu rejpá v něčem, co není nejvoňavější, nedá se mu upřít vůle vrubouna posvátného (neboli hovnivála). V páté kapitole třeba neváhá procházet ulicemi Paříže a hledat bydliště všech čtyř ze Tří mušketýrů a srovnavše dnešní Paříž s plány ulic 17. století nakonec zjistí, že ulice Servandoni, v níž nechal Alexander Dumas bydlet Aramise, ještě v roce 1625 neexistovala, jelikož architekt kostela Sv. Sulpice tento kostel postavil až později a ta ulice dostala jeho jméno až v roce 1806. Nyní zde ocituji nejkrásnější odstavec celé kapitoly, neboť za to stojí:

Náš případ je však složitější. Kde je ulice Fossoyeurs, v níž bydlel d´Artagnan? Tato ulice v 17. století existovala, dnes však již neexistuje, a to z velmi jednoduchého důvodu – bývalá ulice Fossoyeurs se dnes jmenuje Servandoni. Čili (1) Aramis bydlí v ulici, která se v roce 1625 jmenovala jinak, a (2) d´Artagnan bydlí ve stejné ulici jako Aramis, ale neví o tom. Z ontologického hlediska se d´Artagnan ocitá ve vskutku zvláštní situaci: myslí si, že v jeho Paříži roku 1625 jsou dvě ulice s rozdílnými jmény, zatímco existovala jen jedna s jedním jménem. Řekněme, že takovýto omyl není nepravděpodobný. Lidstvo po mnohá staletí věřilo, že u jižního pobřeží Indie leží dva velké ostrovy: Cejlon a Taprobane. Kartografové je v 16. století oba zakreslili. Později se ukázalo, že toto zdvojení bylo důsledkem imaginativní interpretace popisů různých cestovatelů a že ve skutečnosti je tu pouze jeden ostrov. Obdobně se myslelo, že Jitřenka je něco jiného než Večernice (říkalo se jim Hesperus a Phosphorus); ve skutečnosti jde o jediné nebeské těleso.

Zbytek textu už je rozňahňávání právě rozšláplého… Ovšem – pro mě, ostatní mohou mít jiný názor… A navíc, asi chápu, že Eco sledoval jakési vědečtější cíle než pobavení laiků, a tak to ode mě ani neberte jako nějakou nactiutrhačskou kritiku… Přijde mi to prostě jen, jako když ve filmu o Karlovi Velikém někdo rozpozná, že Karel má gotický meč, i když gotika přijde až dlouho po jeho císařování, a postaví na tom teorii o filmařství, režii a scénografii. Většinou jde jen o to, že ten člověk, který to pozná, se cítí být lepší než onen režisér a jeho poradci, a tak jakoby shovívavě napíše, že to chápe, a že jde o nějaký vyšší princip, který chápe jen on a pár vyvolených. Přitom jde o prostou chybu, způsobenou nevědomostí režiséra ve spojení s nabídkou mečů na skladě toho kterého filmového štábu.