Odcházení

Havlovu poslední hru jsem přečetl plný očekávání. Dokonce jsem si ji objednal s úmyslem zinscenovat ji s Navenkem dřív než profíci a pak klidně zaplatit pokutu za porušení autorských práv, protože to by nás profláklo široko daleko.
Slyšel jsem na hru i dost kladných ohlasů. A tak to řeknu jednoduše: jsem zklamán. Pár Havlových her jsem viděl a četl a musím říct, že se mi většina líbila. Ale Odcházení je typickou ukázkou díla, které vzniká v autorské krizi a nestydí se za to (podobně jako Kamenný most Tomáše Vorla, kde si Havel také zahrál). Z těchto dvou protikladných recenzí, které jsem si dnes přečetl (1, 2), se kloním plně k té druhé. Odkazy na Višňový sad a Krále Leara mi v této souvislosti přišly hodně laciné.

Trapné vstupy autorského hlasu, kdy herci zůstanou ve štronzu, mají být filozofickými lekcemi z divadelní teorie a sebeironizujícími vložkami stárnoucího autora. Sebeironie se většinou používá v nadsázce a divák to většinou pozná… Když se zde však hlas autora ozve, že mu na předchozí scéně něco vadí, ale neví přesně co, divák to ví… ta scéna je o ničem, jako v podstatě celá hra, ale bohužel i žalostně napsaná (ve srovnání s Karvašovou Jizvou, která také mluví o politice z podobného úhlu, je to třeba pěkně vidět)… A tak na otázku autora v závěru výše citovaného vstupu (věřím, že jej bude chtít namluvit sám ex-prezident, resp. že mu to režisér nabídne a on to neodmítne): „Co mám ale dělat, když ji líp napsat neumím?“ lze doporučit jedinou odpověď: Nepsat!