Dědečkovi k narozeninám

Pokoj se může stokrát přestěhovat,
přemalovat, změnit majitele,
ale je jenom jeden pokoj,
ve kterém stála u postele
porodní bába mého dědečka.

Od té doby, co to vím,
překročím jeho práh a v rohu
zahlédnu její plachý stín
a hned se optám, jestli mohu
půjčit si na chvíli její brýle.
Pak pokusím se o poklonu
(asi vypadá ledabyle,
ale snad do věku charlestonu
se ještě hodí pukrlata).
Když brýle na nos nasadím si,
hned vidím, jak si dědův táta
námořní čapku jako kdysi
na hlavu sází pro tu chvíli,
kdy první synek se mu rodí
– to je víc než těch tisíc mílí,
které zdolal na c.k. lodi!
„Babičku starou“ či prababičku, chcete-li,
vidím teď jasně s čelem upoceným
mladou a krásnou, jak se v posteli
mazlí s děťátkem čerstvě narozeným.
Pak ale brýle musím vrátit,
abych pozdravil a sedl k čaji,
a přesto vím, že nelze ztratit
čas z hodin, které netikají,
a přesto bijí jako zvon;
čas, který znám jen z vyprávění,
jako znám z filmů charleston;
čas, který pro mě je jak snění
a o kterém umí krásně vyprávět
můj dědeček, mlád osmdesát let…