Dárek

Dneska dávali moc pěknou rozhlasovou hru, která se jmenovala Dárek a byla od dánského autora Anderse Bodelsena. Hlavní roli ztvárnil Josef Kemr, hrál nedoslýchavého dědečka Hammera, který za mlada hrával na piano a nikdy nic neplatil na splátky, čímž se liší od svých dvou dětí, které celý život žijí na dluh, protože si chtějí život užít do sytosti. Protože pořád pracují, nemají na tatínka moc času, ale navštěvují ho rádi, protože se u něj cítí jako v dětství, neboť doma nikdy s ničím nehýbal. Jednou se dohodnou a oba mu přijdou navrhnout, aby si také více užíval, aby víc utrácel z peněz, které chce, aby po něm zůstaly jako dědictví. Jeho syn Richard to řekne bez okolků: „Abychom neměli černé svědomí, že sis kvůli nám nic neužil.“ Starý pan Hammer ale chce, aby po něm něco zůstalo, nějaký dárek, který někomu udělá radost, až on umře, a který také bude poutem. Protože se mu ale doma úplně rozladí piano, rozhodne se dát na radu svých dětí a jde si do aukční síně pořídit nový klavír, který se mu ale sotva vejde do obýváku. V aukční síni si vyhlédne křídlo zn. Bösendorfer, jehož cena se vyšplhá ze třiceti na padesát tisíc… Kvůli klavíru se ale musí celý byteček tak trochu přestěhovat a spousta věcí vyházet… Jak se tenhle dárek líbí Dorthe a Richardovi, asi nemusím prozrazovat. Skvělá byla rozhlasová režie Hany Kofránkové, jejíž hlas jsem poznal v té paní, co seděla vedle Hammera v aukčí síni. Abych ho nepoznal, když přednášela mé básně…

Já jsem dneska taky dražil jeden obraz na Aukru a skoro jsem se nechal strhnout nad 4 tisíce, ale nakonec jsem si to přece jen rozmyslel, i když mám pořád cukání, ale naštěstí tolik peněz, kolik by mi leckterý hodný člověk po změně zaměstnání přál, fakt nemám, a tak to cukání v pohodě ustojím a uvědomím si, že nemusím mít všechno, co se mi líbí…