Když se má les pod psa

Terezce H.

Když je lesu nejhůře,
tu stromy pláčou a jejich míza
pomalu stéká po kůře
a pláče jasan, pláče bříza,
ve školce pláčou malé jedle,
i starý dub si zavzlyká,
a pláče tis, co stojí vedle,
žalem se třese osika.

Ptáčci ty stromy zraňují,
jelen je ohryzává,
a přece každé jaro jim
zas novou sílu dává:
pláč promění se v jásání,
úsměv si lesem cestu klestí,
smějí se břízy, dub i jasany.
A osiky? Ty se třesou štěstím.