Gogolův Nos

Pamatujete se, jak jsem tu psal o nosech? Nejdřív u Kafky a u Dostojevského a pak ještě u Chestertona? Když mi nyní přišly Gogolovy Petrohradské povídky, přešel jsem tedy Něvskou třídu bez povšimnutí a zahloubal jsem se do jeho Nosu. Kdo četl Charmse, u Gogola by rozpoznal jeho jasný vzor. V první části se píše o lazebníkovi Ivanu Jakovleviči, mazavkovi, který ráno při krájení chleba nalezne v jeho střídě zapečený cizí nos. Manželka ho žene z baráku a on má pak co dělat, aby se ho zbavil. Nakonec ho hodí z mostu do řeky.

Druhá část začíná přímo kafkovsky:

Kolegiátní přísedící Kovaljov se probudil dosti časně a odfrkl si "brrr", což dělával vždycky, když se probudil, ač si sám nedovedl vysvětlit, jaký k tomu má důvod. Kovaljov se protáhl a dal si podat malé zrcadlo, které stálo na stole. Chtěl se podívat na uhřík, co se mu včera večer udělal na nose; ale ke svému nejvyššímu údivu zjistil, že tam, kde obvykle mívá nos, má teď docela hladké místo! Kovaljov se zděsil, poručil, aby mu podali vodu, a protřel si ručníkem oči - ale skutečně, nos byl pryč! Začal se štípat, aby se přesvědčil, jestli nespí, ale vypadalo to, že nespí. Vyskočil tedy z postele, vytřepal na sobě noční oděv, ale nos nikde! Poručil, aby mu okamžitě přinesli šaty, a rozběhl se rovnou k vrchnímu policejnímu komisaři.

Tenhle sloh miluju.