Přestože mi písnička DJ Milana přijde celkem vtipná, myslím si, že hrob divadlu mohou vykopat jen jeho ubývající diváci a ne grantový systém či jeho neoblíbený protagonista. Jiří Suchý řekl nádhernou pravdu: „V jeho tvrzeních (páně Richterových, pozn J-Lo) je vždy zrnko pravdy a to je nebezpečnější, než kdyby lhal.“ Ono zrnko pravdy je přesně to, co princeznu Nekomerční kulturu tlačí na slamníku. Pojďme si tedy radši lhát, že ta pravá kultura musí být v prvním plánu dotovaná státem a teprve poté může být kvalitní. Spojení „dotovaná státem“ zdůrazňuji, protože mně se nejvíc líbí model dotování kultury nadacemi a mecenáši, přičemž nadacemi myslím všenárodní či lokální lidový sbírkový systém. To, že u nás nic podobného v kultuře neexistuje, považuji za krásně tesaný náhrobní kámen určený na hrob nejen divadlům, ale kultuře vůbec. Je to logika doby a spása je jen v lidech, kteří se uskrovní a budou radši dělat kulturu na koleni s děravou kapsou než v amfiteátrech s nataženou rukou.
Mrzí mě jen, že panu Suchému smrdí slova kabaret a zájezdní divadelnictví (i když možná myslím za dva rohy, prostě jsem to tak pochopil), protože já jsem měl při poslechu desek s estrádami divadla Semafor pocit, že dvojice S+Š navazovala právě na dobré české kabaretní mistry, a na zájezdu Semaforu do Kadaně, na němž bylo asi šest tuctů diváků, byla dotace na diváka cca 800,-Kč! Při přebírání honoráře se nikdo nerděl, ale ani neusmíval. No nic, mluví ze mě profesní kesonová nemoc.
Ve škole se zase probírala stávka někdy na červen, což se mě už netýká. Stávek jsem se jako nečlen odborů nikdy neúčastnil, až na poslední rok, kdy jsem jich využíval jako osobního volna. Ty jednodenní stávky jsou podle mě i z vymáhacího hlediska ujetý a jen trochu ušetřej zaměstnavateli, potažmo jeho chlebodárci, proti němuž se stávkuje. Proč nevyzkoušet rumunský model? Tam před pár lety dali učitelé všem žákům na konci roku od shora až dolů samé jedničky. Je to originální a mělo by to větší efekt. Jenže u nás by se určitě našla spousta stávkokazů, pro které je klasifikační stupnice něco jako Kába pro machomety.
Mrzí mě jen, že panu Suchému smrdí slova kabaret a zájezdní divadelnictví (i když možná myslím za dva rohy, prostě jsem to tak pochopil), protože já jsem měl při poslechu desek s estrádami divadla Semafor pocit, že dvojice S+Š navazovala právě na dobré české kabaretní mistry, a na zájezdu Semaforu do Kadaně, na němž bylo asi šest tuctů diváků, byla dotace na diváka cca 800,-Kč! Při přebírání honoráře se nikdo nerděl, ale ani neusmíval. No nic, mluví ze mě profesní kesonová nemoc.
Ve škole se zase probírala stávka někdy na červen, což se mě už netýká. Stávek jsem se jako nečlen odborů nikdy neúčastnil, až na poslední rok, kdy jsem jich využíval jako osobního volna. Ty jednodenní stávky jsou podle mě i z vymáhacího hlediska ujetý a jen trochu ušetřej zaměstnavateli, potažmo jeho chlebodárci, proti němuž se stávkuje. Proč nevyzkoušet rumunský model? Tam před pár lety dali učitelé všem žákům na konci roku od shora až dolů samé jedničky. Je to originální a mělo by to větší efekt. Jenže u nás by se určitě našla spousta stávkokazů, pro které je klasifikační stupnice něco jako Kába pro machomety.
Žádné komentáře:
Okomentovat