Ja milujem, ty miluješ

Byl jsem moc zvědavej na tenhle slovenskej film, jednak proto, že mám rád slovenskou filmovou poetiku, a taky proto, že mám rád Ivu Janžurovou. Ta mi nakonec na tom filmu trochu vadila, protože jsem se nachytal, jak jí kontroluju slovenčinu – její českej původ byl přiznanej, občas řekla česky celý sousloví, všude jako místo ako, a tak jsem si to neužil, ako keby to hrala povedzme Vášaryjka alebo Božidara Turzonovová. Nadchnul mě ale výkon hlavní postavy Jarko Pišty, kterého hrál Juraj Nvota. Bylo tam přesně to, co jsem dřív od filmu očekával (a zvlášť v polskejch a slovenskejch jsem se toho i dočkal) – překvapení, který bych vůbec nečekal a přitom ne neuvěřitelný (náměsíčnost, bruslení na jedný noze, boty na podpatkách pro pány apod.), a zároveň spousta těch věcí, co děláme a nepřiznáme (třeba čichání k ponožkám). Nejvíc se mi líbila scéna, kdy Pišta telefonuje opaskem od županu do Vierčinýho bříška Vincovýmu synovi. A tady je několik citátů, který se mi obzvlášť líbily:

„Já mám ten moč čistý ako krišťál. Keď si nedám pohárik, hned sa mi zakalí.“

(ve filmu se pilo skoro víc než mluvilo!)

„Vraj sa narodilo dieťa, ktoré malo viac uší ako zubov.“

(taky vám hned nedošlo, že se tak narodí každý dítě?)

„Albínko má rád vínko.“ – „Lepšie ako plná huba sazí.“

(tím nahradím to omšelé lepší než drátem do oka ze Světáků)

„Kam jste dali ty malé mačky – utopili?“ – „To by som nemohla! Lopatou po hlave a zakopať.“

(Kajdíkovi jsem na tu chvíli ucpal uši)

Zopakoval jsem si i některý slovenský slovíčka, co občas učím Věrušku, jako je vankúš, ošípané či fašiangy (to by mě zajímalo, jestli tohle slovo znáte, mým slovenským kolegyňkám onehdy docela dlouho trvalo, než si na něj vzpomněly, ale ve filmu včera zabraly fašiangy docela dlouhou scénu a v Kadani je máme každý rok).