Dnes je to 110 let od narození Federico Garcíi Lorcy. Jeho Perlimplína jsme před lety hráli s Tomem Vydarným v hlavní roli a tehdy jsem se dostal i k jeho poesii. Dnes jsem sáhl po jeho posmrtně vydaném Dívánu zahrady Tamarit, z něhož jsem se pokusil přeložit jednu překrásnou báseň v obrazech (originál zde). Překlad věnuji své lásce, které bych se nenadál, Věrušce.
Gazel o nenadálé lásce
Nikdo nepochopí ten parfém
z temných magnólií na tvém břiše.
Nikdo neví, že svými zoubky
drtíš kolibříka lásky.
Tisíc perských koní se uhoupalo k spánku
na náměstí při měsíci tvého čela,
zatímco já jsem svazoval čtyři noce
do snopu tvůj pas – toho nepřítele sněhu.
Mezi křídou a jasmíny, tvůj pohled
byl bledou ratolestí plnou semínek.
Prohledal jsem truhlu své hrudi,
kam někdo vyryl do slonoviny navždy,
navždy, navždy: zahrada mé agonie,
tvé prchavé tělo navždy,
krev tvých žil v mých ústech,
tvá ústa vyhaslá k mé smrti.
Žádné komentáře:
Okomentovat