Dnes jsem se dozvěděl, že někde ještě existují píchačky, což je pro mě coby bývalého kantora a současného kulturtrégra (jak by řekl posměšně Vojta Kraus) slovo cizí, neřku-li sprosté. A tak abych se o píchačkách dozvěděl trochu víc, vzal jsem si k ruce průpis dopisu z psacího stroje jednoho hudbymilovného výpočetního technika tušimické dvojky se zlepšovacím návrhem:
Předpokládáme-li, že každý z nás stráví v průměru na vrátnici denně 47 sekund, pak by bylo žádoucí něco s tímto časem dělat. Dlouhodobým pozorováním lze zjistit, jak se tráví tento čas, vždyť za týden je to 3 min. a 55 sec., za měsíc 18 minut a za rok bezmála tři a půl hodiny. Jaké jsou výsledky šetření? Dvacet procent času spolkne vlastní píchání (prostě „ďoubnutí“ časového údaje do píchací karty, cca 30 procent je chození „sematam“ od píchačky k píchačce. Ale co zbylá polovina? Odpověď zní: nic! A to nic je od klábosení, přes nervózní přecházení (ještě ručička neposkočila), čumění na nástěnku, kde nic nevisí, či z prosklených dveří, nejede-li už autobus, přes kolektivní výhrn z vrátnice až po znuděné zívání a šťourání se v nose či v tašce, chce-li to vrátná. A je to tu. Co s tím?
Návrh zní: všichni budou zpívat, budovatelsky do práce, lehké sbory při odchodu. Vrátné si projdou kurs sbormistrů, a je to. Pracující tak radostně využijí veškerý pracovní i mimopracovní čas (tj. před pícháním i po něm, kdy obvykle nikdo nic kloudného nedělá, jak plyne z mého rozboru). Jak kdo přijde, bude se plynule z pianissima napojovat a přes mezzoforte, mohutné forte (hned procvičí plíce na čerstvém vzduchu ve vrátnici mimo fabriku) opět do piana při odchodu. Zpívá se dolce (práci máme rádi), až funuso (to když práci opouštíme) – v tempu moderanta (do práce) a prestissima (z práce). No a to je celá věda – učiňme život pracujícího příjemnější – i na vrátnici.
Předpokládáme-li, že každý z nás stráví v průměru na vrátnici denně 47 sekund, pak by bylo žádoucí něco s tímto časem dělat. Dlouhodobým pozorováním lze zjistit, jak se tráví tento čas, vždyť za týden je to 3 min. a 55 sec., za měsíc 18 minut a za rok bezmála tři a půl hodiny. Jaké jsou výsledky šetření? Dvacet procent času spolkne vlastní píchání (prostě „ďoubnutí“ časového údaje do píchací karty, cca 30 procent je chození „sematam“ od píchačky k píchačce. Ale co zbylá polovina? Odpověď zní: nic! A to nic je od klábosení, přes nervózní přecházení (ještě ručička neposkočila), čumění na nástěnku, kde nic nevisí, či z prosklených dveří, nejede-li už autobus, přes kolektivní výhrn z vrátnice až po znuděné zívání a šťourání se v nose či v tašce, chce-li to vrátná. A je to tu. Co s tím?
Návrh zní: všichni budou zpívat, budovatelsky do práce, lehké sbory při odchodu. Vrátné si projdou kurs sbormistrů, a je to. Pracující tak radostně využijí veškerý pracovní i mimopracovní čas (tj. před pícháním i po něm, kdy obvykle nikdo nic kloudného nedělá, jak plyne z mého rozboru). Jak kdo přijde, bude se plynule z pianissima napojovat a přes mezzoforte, mohutné forte (hned procvičí plíce na čerstvém vzduchu ve vrátnici mimo fabriku) opět do piana při odchodu. Zpívá se dolce (práci máme rádi), až funuso (to když práci opouštíme) – v tempu moderanta (do práce) a prestissima (z práce). No a to je celá věda – učiňme život pracujícího příjemnější – i na vrátnici.
Rudolf Losenický
Žádné komentáře:
Okomentovat