Omnimus

Dnes je sv. Ignáce, a tak mám v podnapilém stavu chuť psát homilie. Při katechismu jsem totiž vymyslel jeden novotvar. Uvědomil jsem si, že podle lidských měřítek není Bůh všemohoucí, ale všemusící. Otec Josef tenkrát koukal nechápavě a asi by koukal i dnes, ale já tím myslel tu konkrétní věc, že člověk po Bohu chce, aby byl jako Bůh. Bůh tedy musí být Bohem! Ale všemohoucnost je právě to, že Bůh nemusí být takový, jaký si ho člověk představuje!

Staří filosofové měli jednu pomůcku, která Boží všemohoucnost v tom pekelném slova smyslu shodila z trůnu. Může Bůh stvořit tak těžký kámen, že ho sám neunese? Může? Pak jej ale neunese a není všemohoucí! Pokud tedy přijmeme myšlenku, že Bůh nemůže to, co z něj tvoří míň než Boha, proč by zase přijal tělo Kristovo a nechal po sobě plivat?

Tyhle myšlenky mě napadaly, když jsem šel křížovou cestou z kláštera. Teď jsem doma a otevírám knížku od Anselma z Canterbury, kterou jsem pořídil pro Věrušku, aby mohla oslňovat své profesory filosofie. Včera jsem totiž usnul nad její sedmou kapitolou, která se jmenuje Jak to, že je Bůh všemohoucí, když mnoho věcí nemůže. Zkusím to zestručnit. Bůh má moc a nic nemá moc nad Ním. Potom ale to, co nemůže, je právě projevem bezmocnosti těch, co to mohou – protože oni nejsou v moci to činit, ale ono činění nebo popud k němu drží moc nad nimi. Není to na Vás moc? Na mě tak akorát, abych s tím filosofováním přestal. Taoisti totiž považují všemohoucnost za projev slabosti, a to je možná to, oč tu kráčí.