Před deseti lety jsem měsíc prováděl turisty na hradě Lemberku, chodil se modlit do papežské baziliky do Jablonného, popíjel jsem léčivou vodu ze studánky sv. Zdislavy a pivo U Českého lva, psal jsem zamilované pohlednice na Šumavu a četl Zeyera. Byl to zvláštní měsíc v životě, o samotě a v samotě. V noci jsem spal na hradě s výhledem na pusté lesy, v nichž se mrouskaly kočky a mně strašilo ve věži.
O víkendu jsme byli s Věruškou v Podještědí, spali jsme v Heřmanicích. Bylo tam pořád stejně krásně. Na Lemberku jsem měl chuť udělat nějakou z těch vylomenin, co se mi tak nádherně povedla před rokem na Rožmberku, ale ať jsem vzpomínal, jak jsem vzpomínal, v hlavě mi zbylo jen pár obrazů a kusů nábytku, a ty se mi vybavily jen pár vteřin před tím, než jsem je viděl. Ani bajky ze stropu už jsem si nepamatoval. Snad jen tu notoricky známou o čápovi a lišce, protože to poučení, že na každého vtipálka jednou dojde, mi často přichází na mysl.
Po prohlídce jsme šli zkratkou ke studánce a pak k památným lípám, a ve stínu jedné z nich…
… šátek hedvábný na rusé hlavě
ji odpoutalo vánku zadutí,
že jako pláštík purpurový báje
se volně vzduchem rozstýlá a vlaje
nad jasným vlasem, šíjí labutí
a mladá Hebe nevěrný cíp loví,
jej vrací v ňader sladké vězení
a v rozpacích se směje; červánkový
dech studu líčko lehce rumění,
jako by tam Svatopluk Čech byl. Večer byla Věrčina maminka v Heřmanicích svědkem toho, že mi ještě pořád straší ve věži.
V neděli jsme se ráno vydali po stopách Karla Hynka Máchy. Z frekventované silnice na Doksy jsme spatřili, jak před námi „za rozpuklinou mraků stál zřícený hrad Jestřebí, co loď mořská v pestrých barvách oblé duhy, jako za barevným závojem“, a tak nám to nedalo a museli jsme se vyšplhat na jeho skalnatou základnu.
Tam jsem Věrušku přemluvil, abychom se po vzoru Johna a Yoko svlékli a vyfotili. No, Věruška by to nejradši vyřešila jako na posledním společném snímku pro Rolling Stone, ale nakonec jsme se přece jen vrátili do let šedesátých a šli oba úplně donaha.
Jenže mám zakázáno tu fotku publikovat, takže z nudačlánku bude pro některé nuda článek. Musíte si nás před tou hroudou dopředstavit. Na příští rok jsme se rozhodli najít nějaký další stydlivý a přitom naturismus vyznávající pár, který by nám pomohl s focením a hlídáním, jestli někdo nejde.
Po Jestřebí jsme jeli na Housku, kde byl kastelánem mimo jiné i Sváťa Karásek, a tak tam přesně v době, kdy mi maminka dávala život, Plastici natáčeli záznam svého repertoáru.
Zbytek z výkladu jsem moc neposlouchal, ale mají tam hezkou kapli a vázu jak od Tiziana.
Před hradem měli stánky blázni z Bohnic a Kosmonos, a protože u nich byly i hodně zajímavý dílny, pozval jsem je k nám do Kadaně na některou z akcí v klášteře. My jsme s Věrkou pro babičku k osmdesátce vlastnoručně vyrobili tři svíčky.
Pak jsme ještě udělali povinnou zastávku na Ostré, kde už to sice není, jako to bývávalo o májích, když ještě nebylo kolem schodiště vysekaný pásmo šeříků, ale za pár snímků to stálo.
Můj oblíbený Affenburg už jsme nestihli, ale aspoň jsme zahlédli prapor na věži (najdete ji?), a tak se můžeme těšit na příští výlet na východ do ráje.
O víkendu jsme byli s Věruškou v Podještědí, spali jsme v Heřmanicích. Bylo tam pořád stejně krásně. Na Lemberku jsem měl chuť udělat nějakou z těch vylomenin, co se mi tak nádherně povedla před rokem na Rožmberku, ale ať jsem vzpomínal, jak jsem vzpomínal, v hlavě mi zbylo jen pár obrazů a kusů nábytku, a ty se mi vybavily jen pár vteřin před tím, než jsem je viděl. Ani bajky ze stropu už jsem si nepamatoval. Snad jen tu notoricky známou o čápovi a lišce, protože to poučení, že na každého vtipálka jednou dojde, mi často přichází na mysl.
Po prohlídce jsme šli zkratkou ke studánce a pak k památným lípám, a ve stínu jedné z nich…
… šátek hedvábný na rusé hlavě
ji odpoutalo vánku zadutí,
že jako pláštík purpurový báje
se volně vzduchem rozstýlá a vlaje
nad jasným vlasem, šíjí labutí
a mladá Hebe nevěrný cíp loví,
jej vrací v ňader sladké vězení
a v rozpacích se směje; červánkový
dech studu líčko lehce rumění,
jako by tam Svatopluk Čech byl. Večer byla Věrčina maminka v Heřmanicích svědkem toho, že mi ještě pořád straší ve věži.
V neděli jsme se ráno vydali po stopách Karla Hynka Máchy. Z frekventované silnice na Doksy jsme spatřili, jak před námi „za rozpuklinou mraků stál zřícený hrad Jestřebí, co loď mořská v pestrých barvách oblé duhy, jako za barevným závojem“, a tak nám to nedalo a museli jsme se vyšplhat na jeho skalnatou základnu.
Tam jsem Věrušku přemluvil, abychom se po vzoru Johna a Yoko svlékli a vyfotili. No, Věruška by to nejradši vyřešila jako na posledním společném snímku pro Rolling Stone, ale nakonec jsme se přece jen vrátili do let šedesátých a šli oba úplně donaha.
Jenže mám zakázáno tu fotku publikovat, takže z nudačlánku bude pro některé nuda článek. Musíte si nás před tou hroudou dopředstavit. Na příští rok jsme se rozhodli najít nějaký další stydlivý a přitom naturismus vyznávající pár, který by nám pomohl s focením a hlídáním, jestli někdo nejde.
Po Jestřebí jsme jeli na Housku, kde byl kastelánem mimo jiné i Sváťa Karásek, a tak tam přesně v době, kdy mi maminka dávala život, Plastici natáčeli záznam svého repertoáru.
Zbytek z výkladu jsem moc neposlouchal, ale mají tam hezkou kapli a vázu jak od Tiziana.
Před hradem měli stánky blázni z Bohnic a Kosmonos, a protože u nich byly i hodně zajímavý dílny, pozval jsem je k nám do Kadaně na některou z akcí v klášteře. My jsme s Věrkou pro babičku k osmdesátce vlastnoručně vyrobili tři svíčky.
Pak jsme ještě udělali povinnou zastávku na Ostré, kde už to sice není, jako to bývávalo o májích, když ještě nebylo kolem schodiště vysekaný pásmo šeříků, ale za pár snímků to stálo.
Můj oblíbený Affenburg už jsme nestihli, ale aspoň jsme zahlédli prapor na věži (najdete ji?), a tak se můžeme těšit na příští výlet na východ do ráje.
Žádné komentáře:
Okomentovat