Ne, nejde o originál, ale o báseň Hermana Melvilla, autora Moby-Dicka. Bílou velrybu jsem slyšel jen rozhlasově zpracovanou, četl jsem Israela Pottera a nikdy bych neřekl, že jeho autor také psal básně. A nejen krátké básně jako ta, kterou jsem se pokusil volně přeložit. Melville napsal i nejdelší báseň v americké literatuře - Clarel, která je delší i než třeba Homérovy eposy. Se svými18 tisíci verši je to náročné i pro otrlého čtenáře poesie. Pamatuji si z jedné mé oblíbené knížky, z níž jsem tu už citoval, že česká nejdešlí báseň by měla být od Václava Stacha. Jmenuje se Divný oučinek potěhu a asi ji nikdo nikdy nepřečetl, protože už jen spočítat řádky je machrovinka - proto se všude uvádí jen cca a to 13 až 14 tisíc. Dokonce pro ni Stach ani nenašel vydavatele. Není proto divu, že Melvillova báseň o pouti studenta do Jeruzaléma (kterou sám vykonal) zůstala např. v newyorské knihovně padesát let nerozřezána, tedy nepřečtena. Do překladu Clarela jsem se tedy nehrnul a našel jsem jednu zajímavou básničku ze sbírky Timoleon.
Založ rodinu, vybuduj třeba stát,
před všemi hříchy svoje tělo chraň:
hmota se na zásluhy nebude tě ptát
a vybere svou krutou daň.
Netečnost ke smrti je darem od přírody
a touha po životě ďáblovým je krédem:
Do studny každý vlije pohár čiré vody
a všichni otráví se jejím jedem.
Žádné komentáře:
Okomentovat