7. srpna 2008

A k čemu nám je to tady ve Dvoře Králový?

Jazykové delikatesy si schovám na tabuli pana Kaplana a povím vám z dnešního vyučování jinou pikantérii. Pamatujete si igelitové pytlíky (cizinci mě mermomocí nutili k užívání slova sáčky, ale přesvědčil jsem je, že v téhle souvislosti se to prostě nějak nehodí) na rukou a na nohou opásané gumičkami, přes trup pláštěnku a ulehnutí směrem od epicentra chemického nebo jaderného výbuchu? Jestli ne, tak jste moc mladí a pamatujete si sotva přeměřování části obličeje od kořene nosu k bradě, aby se vědělo, jak velikou plynovou masku byste měli mít, kdyby je už školy dávno nevyřadili z majetku. My starší víme, že bychom měli u sebe pořád nosit pláštěnku a minimálně čtyři igelitové sáčky (vida, jde to i s tímhle slovem). O co šlo? O nácvik chování při útoku americké armády. A o co šlo doopravdy? O vyvolání strachu. Pamatuju si, že bych nejradši ty sáčky nafouknul a prasknul u Reaganových uší, aby se probral a už dál nechtěl v první fázi hvězdnejch válek shazovat jaderný pumy na podkrušnohorský elektrárny. Byla to součást propagandy. A proč jsem si na to dneska vzpomněl a ausgerechnet na kurzu češtiny? Protože ve Walesu se dějí divné věci.

Mike vyprávěl, že ve škole v rámci tělocviku musí všichni malí Velšánci do bazénu, kde se kromě plavání učí i jak se neutopit. Učitel je nažene na skokanský můstek v pyžanech – ne nedělám si legraci! A oni v nich musí postupně všichni naskákat do vody. Tam si musí horní část pyžama svléknout, uvázat uzle v místech otvorů a potom pyžamo nafouknout. Z takto vytvořené vzduchové nádrže jakýsi mají záchranný nadnašeč a mohou na otevřeném oceánu čekat na nějaký tanker, co pojede kolem a jistě je zachrání. A o co jde doopravdy? S ostatními jsme se shodli na tom, že jde o něco, co jsme nazvali southamptonský komplex podle místa, odkud vyrazil Titanic na svou první a zároveň poslední pouť oceánem. Ke kolizi tehdy došlo v noci, takže většina pasažérů na sobě měla pyžamo. Většina z patnáctiset obětí se však neutopila, ale zahynula na podchlazení ve vodě, v níž jediný, kdo se cítil tak akorát, byl onen ledovec, do kterého drkli. Takže nafouknutý pyžamo by jim bylo platný jako nám igelitový pytlíky nebo, abych zase motivoval k účasti v soutěži, jako mrtvýmu zimník. A taky mi to připomnělo ten vtip o velbloudím mláděti a jeho mamince (tady poslední).

Žádné komentáře: