Jsem vyloženě smutnej... Budou mi strašně chybět všichni ti úžasní lidé z cesty, kteří si člověka váží, pozvou ho do restaurace, dávají mu jídlo, pití, cigarety... Teď se vracím do civilizace, kde už jeden člověk lidi nezajímá.
Takhle krásně shrnul svoji cestu stopem do Pekingu Tomáš Poláček (tady je i hezký video z příjezdu). Jsem rád, že mám letos opačné pořadí letních zážitků a z anonymní Prahy se příští týden vydám s Věruškou na cestu, ne sice do tak závratné dálky jako redaktor MF DNES, ale hlavně tam, kde člověk bere člověka nejen do svého vozu, ale i na vědomí. A moc hezkej nápad je sbírat podpisy řidičů, škoda, že mě to nenapadlo tak před patnácti lety, mohl jsem mít sbírku už tak tisícovky jmen. Ale na tyhle věci není nikdy pozdě.
Žádné komentáře:
Okomentovat