Benátky jsem ve svých italských cestách vždycky vynechal z praktických důvodů, byly moc severně, navíc je tam jen jedna přístupová cesta, a ve stopařském desateru by se určitě našlo i přikázání Nebudeš stopovat na mostě!
Když jsem viděl Italštinu pro začátečníky, získaly pro mě Benátky nový rozměr. I tím poselstvím, že smolaři mají taky právo na lásku. A tak jsem tam letos s tou svojí láskou zamířil.
Z Jesola nás vzal černoch, kterého nemáme jako jediného našeho řidiče v deníčku, protože neuměl psát (zato uměl italsky a anglicky). Vzal nás do Mestre na nádraží. Odtud jezdí každou chvilku vlaky do Benátek. Když jsme jeli po tom dlouhym mostě, ani jsme nevěděli, že byl otevřen v roce 1933 Mussolinim jako Fašistický most. Po válce ho přejmenovali na Most svobody.
Kolem poledního jsme přijeli na nádraží Santa Lucia. Udělalo se nádherné počasí. Přešli jsme Velký kanál přes Most bosáků (bosých karmelitánů, kteří u něj mají krásný barokní kostel Panny Marie).
Hned za mostem jsme ale vpluli tam, kam neproudily davy a za chvíli jsme byli udiveni, že jdeme po uličkách (těm užším se v Benátkách říká calle) úplně sami. Vyhlédli jsme si pizzerii, kde bychom se mohli stavit cestou zpátky. Taky jsme si koupili mapu. Hodně nás překvapilo, jak je v těch kanálech čistá voda. A hned za jedním z prvních rohů jsme spatřili člověka se šnorchlem, jak se v kanále potápí. Při bližším pohledu bylo vidět, že má na sobě domácké slipy a že něco hledá. Za chvíli vytáhl z vody stůl. Než jsem zase já vytáhl foťák, už ho vyzvedávali s kamarádem, kterému při nějaké divoké pijatyce spadl do vody.
Byli jsme tak rozveseleni, že jsem nechal na tom soklu, co jsem si o něj opíral foťák, právě koupenou mapu. Když jsme se pro ni po chvíli vrátili, už byla fuč. Padlo rozhodnutí chodit bez mapy. Hrubý směr jsme tušili a vždycky se můžeme někde nechat strhnout proudem turistů, abychom k tomu Svatému Markovi došli.
Prodloužili jsme si tím cestu tak o hodinu dvě, protože jsme nevěděli, že přes kanál naším směrem je jen most Rialto. I můj orientační smysl selhal. Na jednom místě hrál u kostela pán krásně na skleničky.
Tohle místo jsem podle knížky Poklady Benátek, kterou jsem Věrušce (o našem výletě ještě nic nevěda) koupil někdy v květnu, identifikoval jako Campo San Toma a Scuola dei Calegheri.
Ta věž vzadu patří františkánskému kostelu Santa Marie dei Frari, kde je pohřben Tizián. Náhrobek jsme neviděli, tak máme aspoň proč ke kostelu Panny Marie u Menších Bratří zase zavítat při příští návštěvě.
Možná že ho právě v tomhle kostele potkal i náš Jan Hasištejnský, protože když byl v Benátkách, byl slavný malíř už nejmíň desetiletej klacek. A tudy jsme ke kostelu přišli po zhruba půlhodinové cestě ke svatému Markovi.
Když jsem viděl Italštinu pro začátečníky, získaly pro mě Benátky nový rozměr. I tím poselstvím, že smolaři mají taky právo na lásku. A tak jsem tam letos s tou svojí láskou zamířil.
Z Jesola nás vzal černoch, kterého nemáme jako jediného našeho řidiče v deníčku, protože neuměl psát (zato uměl italsky a anglicky). Vzal nás do Mestre na nádraží. Odtud jezdí každou chvilku vlaky do Benátek. Když jsme jeli po tom dlouhym mostě, ani jsme nevěděli, že byl otevřen v roce 1933 Mussolinim jako Fašistický most. Po válce ho přejmenovali na Most svobody.
Kolem poledního jsme přijeli na nádraží Santa Lucia. Udělalo se nádherné počasí. Přešli jsme Velký kanál přes Most bosáků (bosých karmelitánů, kteří u něj mají krásný barokní kostel Panny Marie).
Hned za mostem jsme ale vpluli tam, kam neproudily davy a za chvíli jsme byli udiveni, že jdeme po uličkách (těm užším se v Benátkách říká calle) úplně sami. Vyhlédli jsme si pizzerii, kde bychom se mohli stavit cestou zpátky. Taky jsme si koupili mapu. Hodně nás překvapilo, jak je v těch kanálech čistá voda. A hned za jedním z prvních rohů jsme spatřili člověka se šnorchlem, jak se v kanále potápí. Při bližším pohledu bylo vidět, že má na sobě domácké slipy a že něco hledá. Za chvíli vytáhl z vody stůl. Než jsem zase já vytáhl foťák, už ho vyzvedávali s kamarádem, kterému při nějaké divoké pijatyce spadl do vody.
Byli jsme tak rozveseleni, že jsem nechal na tom soklu, co jsem si o něj opíral foťák, právě koupenou mapu. Když jsme se pro ni po chvíli vrátili, už byla fuč. Padlo rozhodnutí chodit bez mapy. Hrubý směr jsme tušili a vždycky se můžeme někde nechat strhnout proudem turistů, abychom k tomu Svatému Markovi došli.
Prodloužili jsme si tím cestu tak o hodinu dvě, protože jsme nevěděli, že přes kanál naším směrem je jen most Rialto. I můj orientační smysl selhal. Na jednom místě hrál u kostela pán krásně na skleničky.
Tohle místo jsem podle knížky Poklady Benátek, kterou jsem Věrušce (o našem výletě ještě nic nevěda) koupil někdy v květnu, identifikoval jako Campo San Toma a Scuola dei Calegheri.
Ta věž vzadu patří františkánskému kostelu Santa Marie dei Frari, kde je pohřben Tizián. Náhrobek jsme neviděli, tak máme aspoň proč ke kostelu Panny Marie u Menších Bratří zase zavítat při příští návštěvě.
Možná že ho právě v tomhle kostele potkal i náš Jan Hasištejnský, protože když byl v Benátkách, byl slavný malíř už nejmíň desetiletej klacek. A tudy jsme ke kostelu přišli po zhruba půlhodinové cestě ke svatému Markovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat