Včera jsem cestou do Loun na Masarykáči sehnal knížku, kterou už dlouho marně hledám po všech čertech. Je to Adolf od Benjamina Constanta (1767 – 1830), francouzského politika, který se narodil ve Švýcarsku a prožil život plný vášnivých vzplanutí a trpného ochlazování vztahu vůči různým ženám. Z jeho díle žije jen Adolf, ovšem patří zřejmě mezi základy francouszkého románu. Josef Pospíšil píše v předmluvě:
Constantův Adolf, který patří k nejznámějším knihám světové literatury, je klasickým klasickým dílem v oboru psychologického románu.
Mám pro vás připravenou už řádku zajímavých citátů, protože, jak Constant píše v úvodu, „mí čtenáři hovořili o sobě tak, jako by sami někdy byli v postavení mého hrdiny“ a protože píše o tom, jak Adolf vzplál k ženě, která se do něj zamilovala naplno a nemůže bez něho žít, kdežto jeho cit po čase ochladl, myslím, že si tohle zažila či zažívá i spousta čtenářů soběpisníku.
Ale tuhle pasáž z 82. stránky si pro sebe nechat nemůžu a posílám ji ze svého rodiště do svého bydliště jako péefko:
Usadili jsme se v Kadani, v malém městě v Čechách. Říkal jsem si vždy znovu, že když jsem převzal odpovědnost za Eleonořin osud, nesmím dopustit , aby trpěla. Dokázal jsem se přemoci, uzavřel jsem ve svém nitru všechny sebemenší známky nespokojenosti a všechny zdroje mého ducha byly zaměstnány vytvořením strojeného veselí, které by mohlo zastřít můj hluboký žal... Jsme tvorové nestálí do té míry, že city, které předstíráme, začneme nakonec zakoušet.
Žádné komentáře:
Okomentovat