23. února 2008

Tomáš Hanák

Že čas běží neúprosně, je smradlavá fráze, ale když já si tak nějak pamatuju, jak mě zaujaly rozhovory s Tomášem Hanákem, když slavil čtyřicítku, a on už má nakročeno na první schod v pátém patře. Když mi dneska Věrka četla tenhle rozhovor, zatímco jsem prohrabával krabice s knížkama a urputně hledal Chestertonova Kamaráda Čtvrtka, musel jsem si sednout na zadek a knížku najít až posléze, resp. mě posadil Hanák, mluvil mi téměř z duše. Rád bych z rozhovoru něco vybral, ale nevím co, protože mě asi opravdu zaujal jako celek. Snad přece:

Herec. Proč mi to pořád zní skoro jako urážka? Promiňte, upřímně se omlouvám těm několika opravdu „povolaným“ hercům… Možná už se konečně provalilo, že vlastně žádný herec nejsem – do tohohle šuplíku jsem se propadl ze Sklepa, ale moje meta to fakt nikdy nebyla. Dospíval jsem za normalizace a mým cílem byla fluktuace, potulka a střídání bydlišť, což se mi dlouho dařilo. Třeba na práci státního rybáře kolem Jindřichova Hradce už vzpomínám jak senil, oko zvlhlé. Už 20 let se živím chrlením zábavy, přičemž šance na návrat jsou jen hypotetický. Nedávno jsem se byl zeptat na nádraží v Berouně, jenže ještě než jsem stačil otevřít pusu, paní stačila vykulit oči: „Jé, pane Hanák, co vy tu? – „Já se chtěl jen zeptat, jestli je teoreticky možný, aby si člověk udělal zkoušky na strojvedoucího.“ Tady totiž jezdí pěknej motoráček do Rakovníka a pak dál na Most. A oni hned se smíchem: „No ne-říkejte, že byste chtěl dělat mašinfíru?!“ Asi mysleli, že se tam natáčí skrytá kamera.

Žádné komentáře: