Když jsem studoval na fakultě světové dějiny 19, století, měl jsem referát na rodinu Karadjordjevičů. Pojal jsem to ve svém stylu, tedy jako jednu velikou historickou frašku, z níž si pamatuju jen, že se zabíjelo na potkání a jako důkazy se nosily usekané hlavy a vydloubané oči. Pak se mi to všechno začalo vybavovat při válce v Kosovu. Studoval jsem historii a tak mám tendenci i současnost vidět už jakoby v kronice. A taky mám rád zajímavé dokumenty. V dnešní situaci jsem našel jeden, který by mohl zajímat i vás, už jen proto, že je z té strany, kterou asi moc neuslyšíte v médiích. Spousta lidí v Srbsku si stále hraje s myšlenkou, zda se nevrátit zpět k monarchii a nevsadit korunnímu princi Alexandrovi II. Karadjordjevičovi korunu na hlavu. Alexandr už má pro jistotu nachystanou královskou radu, v níž nejsou žádní blbci, a ta vydala následující komuniké. Zní anachronicky, ale o to naléhavěji, že jde o dokument 21. století, a protože máme ve své historii Mnichov, možná nám to i něco připomene:
17. únor 2008 se stane nechvalně známým datem!
Tohoto dne oslabila Evropa své morální uvědomění, pošpinila svou vlastní historii a ukázala, že ve svém organismu nese virus svého vlastního pádu! V tento den se Amerika vzdala Washingtona, Lincolna a Wilsona.
To není pouze popíraná porážka nás Srbů, je to porážka myšlenky světa bez násilí, jednotné Evropy, společnosti rovnosti, práva, legality a spravedlnosti!
Je to porážka demokratické myšlenky! Je to porážka všeobecně přijatých pravidel mezinárodního práva.
Část Mussoliniho a Hitlerova plánu byla nakonec uskutečněna na území Srbska.
Z tohoto není třeba obviňovat Albánce, ale ty, kteří je podporovali, uznali, dodávali jim sílu a financovali je! Jsou to oni, jejichž zatvrzelost v nenávisti vůči Srbům si uvědomujeme stejně jako jejich závazek splnit cíle, o něž usilovali v obou světových válkách, v nichž bojovali a prohráli.
Svět se zase jednou začal přibližovat svému pádu na území Srbska. Nemáme radost z toho, že osud Srbska a Srbů, na jejichž neštěstí pracovali tak pilně a svorně, mnozí poznají ve své vlastní zemi a ve svých vlastních domovech.
Kosovo zůstane naší historií a osudem, ale stane se jejich budoucností!
Dnes se my stydíme za ně, ale zítra se budou za sebe stydět oni sami!
Modlíme se k Bohu spravedlnosti za životy a zdraví našich obyvatel žijících v Kosovu a Metochiji.
Berte to jako příspěvek do diskuze, válku jsem tehdy prožíval dost intenzivně, byl jsem pro zásah NATO a polemizoval jsem se svým jugoslávským studentem a kamarádem. Oba jsme se zároveň chápali, jen jsme měli jiné zdroje informací (tehdy jsem odebíral časopis TIME a měl jsem pocit, že vím všechno o čtrnáct dní dřív). Postupně jsem začal chápat i srbský pohled a nakonec jsem si chtěl koupit tohle tričko…Dnes mám pocit, že informace stejně nedávají žádné oprávnění na názor. Až jednou bude někdo psát seminárku o Balkánu na začátku 21. století, tak se možná zasměje tam, kde někteří z nás jsou odsouzeni trnout… Kéž by to tak bylo…
Žádné komentáře:
Okomentovat