Nerad létám. Letěl jsem jednou v životě. Do Milána a zpátky. Ale dneska jsem si jeden let dopřál. S člověkem, který dnes odletěl na výlet, z něhož už není návratu. Přeju mu měkké přistání.
(originál zde)
Ten svědomitý poklus letištními koridory
s preclíkem z Dunkin' Donuts v puse,
ty hotelové pokoje, kde čeká na stolku vedle postele
dálkové ovládání jako revolver sebevraha,
ty hodiny vysoko nad mořem mezi bílými košilemi,
jejichž majitelé čtou v polospánku tlusté knihy,
ty švédské stoly k snídani v prérijních penzionech,
ta místa, jimiž projíždíme, stávají se nám dražší než domov.
Tříkolka na chodbě, manželčin spěšný polibek,
kapající kohoutek a neposečený trávník – je tohle život?
Ne, vita bují jen na cestě, v laptopu,
jehož hedvábná obrazovka se leskne jako zrcadlo zlé královny,
ve vyleštěné botě, která dokazuje vražedný úmysl,
a v té osamělé misi, kostrbatém letu při přistání
skrz mračna na jednu z mnoha přistávacích drah,
na jejímž konci člověk jako ty stráží svatý Grál.
Žádné komentáře:
Okomentovat