Ucho

Včera jsme se s Věruškou dívali na Ucho. Ve škole se o týhle době moc neučí (ač to komunisti vidí jinak), a protože málokterá učitelka umí o ní říct něco konkrétního, jsou filmy v tomhle případě tou nejlepší učebnicí.

Viděl jsem Ucho jen jednou, a tak jsem si detaily nepamatoval. Včera mě zase skvělý výkony herců plně vtáhly do děje a připomněly tu dobu, kdy museli funkcionáři „filipínkovat“ v kuchyni na dece, aby jejich milostné sténání nezachytila štěnice a soudruzi se potom na plenárce nebavili na jejich účet; dobu, kdy výsluní a pád záležely na náhodných souvislostech, na známých našich známých, na příbuzných našich přátel, na sympatii soudruha náměstka, na donašečství soudruha domovníka, na předrevoluční návštěvě v cizí zemi, na třídním zařazení našeho pradědečka, na etnickém původu naší manželky apod.

Další filmy v mém soukromém učebním plánu jsou Všichni dobří rodáci a Doznání.

Ještě že dneska mužeme filipínkovat, kde chceme a jediný ucho, který to poslouchá, je to sousedčino natisknutý na zdi.