Boží muka

Včera jsem se díval na dokument o Josefu Kemrovi. Některé jeho činy v období totality stojí za zmínku. Na zasloužilé členství ND reagoval dopisem (cituji popaměti):

Nahý jsem přišel na svět, nahý taky odejdu. Nepřivykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, líbal. Josef Kemr

Na pohřbu Jaroslava Seiferta svými slovy o Bohu pohřbil i svoji roli ve filmu Smrt krásných srnců Oty Pavla. Jako socialistickou brigádu si vykazoval opravy kapliček a božích muk. Když po revoluci viděl, že si některé vesnice nechaly své kapličky opravit samy, řekl prý, že už se o nás nemusí bát.

To bylo v jižních Čechách, tady v severních se mnohdy z kapliček i po roce 1989 dělaly garáže. Ale je mnoho lidí, co se opravdu ani tady na severu a dokonce ani dnes neváhá pustit do opravy kostelíčků jako sv. František do opravy Porciunkule. Jedním z takových počinů je i Vintířovská poutní kaple. Pár nadšenců se rozhodlo ji zachránit a sehnali na to peníze. Sehnali je od státu, od různých firem, ale i od jednotlivců, Čechů a zejména Němců, kteří zde mají své kořeny. Nedávno se tam také poprvé rozezněl nový zvon za německé peníze. Nikoho to snad nezarazí, jde o končinu, kde se český a německý živel střetávaly v dobrém i zlém po staletí a tedy je příjmené vidět, že teď je to zrovna v dobrém.

Co zarazí, nebo aspoň mě to zarazilo, je, že si Češi před půldruhým stoletím dokázali ve sbírce nashromáždit dost peněz na stavbu Národního divadla, ale opona od Vojtěcha Hynaise, která tento čin českého národa opěvuje, se nyní opravuje za peníze, které darovala německá faramceutka narozená v Praze Dadja Altenburg Kohl. Je to zase jen dobře, protože to českému národovectví různých národních a dělnických stran dává pěstí do holých lebek.

Málokterý Čech má třeba milion na oponu své národní kapličky, ale na obnovu těch malých kapliček a božích muk by se nás pár složit mohlo, nicméně zdá se že porevoluční nadšení je ten tam a vůbec, je krize, tak na nás nechoďte s ňákejma tradicema a odkazem otců.