Poutník s nadějí

Alegorickou knihu Johna Bunyana mám doma už dlouho a dlouho ji otvírám a čtu od začátku, abych ji zase zavřel a po čase četl znovu od první stránky. Je taková moralistní jako některé traktáty od Komenského, a tak člověk jako by vždycky už tušil, že ho nečeká žádné překvapení. Včera jsem ji ale otevřel uprostřed a začetl se. V mnoha z těch alegorických postavách jsem se začal vidět, v každé je kus mě a někdy mě to děsí. Pan Mluvka a pan Vypočítavý z Krasořeči mi byli něčím hodně blízcí. A pak jsem došel ke čtení o Ezauovi a Malověrném a začal hodně přemýšlet.

Nikde se nedočteš, že by Ezau měl nějakou víru. Neměl ji ani co by se za nehet vešlo, není tedy divu, že tam, kde panuje pouze tělo (jako je tomu u těch, kdo nemají žádnou víru, která by kladla odpor), prodá člověk své prvorozenství, svou duši a všechno a rovnou samotnému satanovi. Neboť s ním, je to jako s divokou oslicí, kterou v čas říje nelze udržet. Jestliže jejich srdce prahnou po hříšných věcech, vezmou si je, ať to stojí, co to stojí. Malověrný však měl jinou povahu. Upíral zrak na věci Boží. Sytil se věcmi duchovními, přicházejícími shůry. Proč by tedy měl on, s takovouto povahou, prodávat své klenoty (i kdyby se nakrásně našel někdo, kdo by je koupil) a naplnit si místo nich srdce nějakými bezduchostmi? Copak by člověk dal byť jen halíř, aby si napral břicho senem? Nebo snad můžeš přimět hrdličku, aby se živila zdechlinami jako vrána? Ti, kterým chybí víra, pro své chtíče klidně zastaví, dají jako záruku nebo prodají sakumprásk všechno, co mají, včetně sebe samých, ale ti, kdo víru, spasitelnou víru mají, byť by jí bylo jen trochu, tak učinit nemohou...