Colorá, colorá

Včera byl v Kadani Antonio de la Rosa z Kanárských ostrovů. Na ostrově Lanzarotte s ním žije a tvoří mnohočetná skupinka přistěhovalců z různých končin světa. Včera tu s ním byl jeden Senegalec, jeden Němec, jeden Kubánec a jedna Kubánka. Koncert byl úspěšný, po dlouhé době jsem měl radost i z návštěvnosti a počasí přálo. Hrálo se v rytmu flamenca a dalších jižanských tanců a já se přiznám, že jsem se těšil na jednu píseň, kvůli které jsem je pozval a jejíž refrén jsem si s kapelou notoval pokaždé, když jsem otevřel jejich stránky. A protože jsem seděl u zvukařského pultíku, Martin mi půjčil mikrofon a pustil mě do reprobeden, když kapela zmlkla a chtěla, aby si refrén zařvali diváci. Tak nastoupil Juan de la Losa a zapěl z plných plic. Užil jsem si to tak, že z toho budu žít aspoň měsíc.

Zazpívejte si taky, refrén přichází po dvou minutách.

Předtím a potom jsme ještě s muzikanty seděli a snažili se procvičit si španělštinu, ale spíš jsme se přesvědčili, že 7 lekcí ještě nic není. I když jsem někdy rozuměl,  třeba když Antonio chválil Kadaň nebo mluvil o tom, že se učil na kytaru od sedmi let, ale přišly také kruté chvilky, kdy se Sandra začala rozohňovat nad ctnostmi kubánského režimu a nespravedlností celého kapitalistického světa a já rozuměl jen Fidel a Estados Unidos. Nicméně jsem se aspoň dozvěděl, že klobása je solchicha a sekaná picadillo. A užil hodně srandy a también už vím, kde přespat, když se dostanu do Lanzarote, jenže to bych se nesměl bát letadel. Ale Antonia, Papa Meissu i ostatní bych opravdu ještě někdy rád viděl.