Došlo mi včera tolik knih o divadle a hlavně o Stanislavském a jeho systému, že jsem nevěděl, kterou rozečíst dřív. A tak jsem rozečetl hned tři a už dnes jsem o nich na obědě dával Pavlikovi přednášku. Začnu tedy jednou raritou. Jsou to Sovětské zápisky Jana Kopeckého z roku 1953. Čtu tuhle literaturu (z cest do SSSR) se zvláštní zálibou.
Když si o autorovi přečtete krátký medailonek, zjistíte (a velké překvapení to pro mě už nebývá), že byl za 1. republiky kavárenským levicovým intelektuálem, v 50. letech přesvědčeným bojovníkem za socialistický systém, v 60. letech socialistickým pokrokářem, náměstkem ministra kultury, profesorem na DAMU a FF UK, tedy klasickým osmašedesátníkem, v 70. letech čerpačem n.p. Vodní zdroje, v 80. důchodcem, po revoluci rehabilitovaným profesorem na UK. Vzorový osud Čechoslováka, který se narodil v prvním roce Československé republiky a v posledním roce zemřel.
Sovětské zápisky jsou popsané zážitky 15členné delegace divadelníků z měsíční návštěvy Sovětského svazu. Ani stopa po objektivnosti! Z úryvků to nelze vykreslit v celé té naivitě, ale přesto se o malou koláž pokusím, drobný komentář si neodpustím:
V osmačtyřicátém mohli zrušit přídělový systém. Do jednapadesátého čtyřikrá snížili ceny zboží – a hovoří se o dalším snižování. Nelze se nasytit procházek moskevskými obchody. Nejen pro překypující bohatství všemožného zboží, které jde na odbyt, a přece sotvy kdy dochází. Ale hlavně proto, že při těchto procházkách musíš myslit na to, odkud se to vzalo, z čeho se zrodilo, kdo je vytvořil.
...
Věru, že by nad tím vším, co se tu nabízí občanu, mohlo stát, že to dává „národ sobě“. Jak jinak bereš do ruky sovětské nylonky, ochutnáváš sovětské šampňské, jaké myšlenky tě napadají, když přehlížíš sovětské ledničky a fotoaparáty a hodinky a motocykly a nevím co všechno... Sovětský stát chce, aby občané žili dobře, v dostatku. Aby měli stále po čem toužit a na co se těšit.
Poslední dvě věty si sice prostiřečí, ale pokračujme tím, co už si Pavel z komunismu nepamatoval a mnozí jsme to z hodin občanské nauky zapomněli:
Dvacet druhů levného, zdravého chleba? Jednou, v komunismu, se nebude o ceně hovořit. Člověk musí dýchat, člověk musí jíst. Potřebuješ? Vezmi. Chléb zdarma – jako vzduch.
Sen?
Jednou?
Starý havíř Makar Dubrava u Kornejčuka, vzpomínáte? „Chlapče, já se chci přece ještě osobně dožít komunistických časů!“
Těch časů, kdy člověk nebude tvořit z pocitu strachu o existenci, ale z vědomí síly lidského mozku, nadaného mocí přetvořit zemi v ráj pro všechny.
Ráj, v němž každý strom bude stromem poznání. A žádné ovoce nebude ovocem zakázaným.
Ano, to je ta doktrína, o které už se tisíce let ví, že je zhoubná. Dál text této kapitoly pokračuje chválou moskevské architektury, o tolik hezčí než na Západě.
Lid se nemýlí. Proto se sovětští architekti učí z jeho zkušeností.
Kterýpak domácí v kterékoli kapitalistické zemi by postavil nájemníkovi mramorový vestibul a ozdobil dům slohovou věží a do ní umístil například domácí hvězdárnu, jak jsme to viděli v Kyjevě? A kdyby, panečku ta činže! Tady je však domácím stát. To jest lid.
Je něco strašnějšího než Baťovy kolonie krabiček na bydlení, jedna jako druhá, ohromná lidská kartotéka? Z letadla vyhlíží jako hřbitov: stovky náhrobků, děsících okolní krajinu.
Proto pak asi začali naši komunisti budovat panelová sídliště, diametrálně šerednější.
Kapitola o footballu bude politicky neangažovaná, říkal jsem si, když jsem si přečetl název NA STADIONU DYNAMA a prohlédl pěkné fotky. Mladé mužstvo Kalininu připomínalo opravdu Klapzubáky. Vznikli, vyhráli třetí ligu, a v druhé byli na čelních místech, když se v soutěži o sovětský Pohár, jíž se zúčastnilo 16.000 klubů, probojovali až na špici, porazivše Dynamo Leningrad, Dynamo Jerevan a nakonec i Dynamo Moskva a Šlachťor Stalino. Ve finále se kluci z venkova utkali s vojenskou jedenáctkou Ústředního domu sovětské armády. Tam Kalininci prohráli 1:2 i proto, že jim rozhodčí neuznal gól. Nicméně, pozor, sovětské pojetí sportu je jiné, a tak se i footballisté vítězsného celku přimluvili na Výboru pro fyskulturu a sport, aby se zápas hrál ještě jednou a ukázalo se, který tým je opravdu lepší.
V novém zápase, který navštívila i československá divadelní delegace, po 90 minutách 1:1. Prodloužení, druhá půle a rudoarmějci přeci jen najdou skulinu v kalininské obraně a znovu vyhrávají 2:1.
Zápas skončil. Nikdo však neodchází. Vzpomínáme zase na naše hřiště – i na hlediště našich divadel, na úprky k tramvajím a šatnám. Není vidět jediného odcházejícího člověka. Mužstva se sbíhají před hlavní tribunou, dva pionýři přinášejí velký pohár... Obřad skončil – a stadion provolává slávu Stalinovi, bouřlivě tleská slovům o boji za mír ve světě... Sovětští lidé čekají ještě na mládež, která obsadila lehkoatletickou dráhu a bude před osmdesáti tisíci závodit o čest nejlepšího kolektivu ve štafetovém běhu. Je již pozdě, úplně se setmělo – ale stadion zůstává naplněn, protože sovětští lidé mají veliký zájem o mládež, která představuje zítřek jejich vlasti.
Abych neunavoval, ukončím tohle psaní popisem Závodního klubu továrny na obráběcí stroje, kam autora zavede mladý kluk, který není pionýrem (a nemohl jsem z něj vypáčit, proč – neměl se zrovna k rozhovoru na tohle thema).
Je tu speciální kychyň, čítárna, knihovna, místnost společenských her. V „Profylaktoriu“ se léčí nemoc ještě dřív, než propukne. Ucítí-li zaměstnanec první příznaky, odebere se sem, aniž přerušil práci, zůstává zde přes noc a lékaři se dávají do zápasu, aby nemoc zabránili. Velmi se osvědčuje a zaměstnanci si je oblíbili. I jejich rodiny sem chodí. Léčí se přirozeně bezplatně.
Dále dva sály po osmistech místech k sezení.
Vybavení je skvělé: televisor, knihovna, čítárna, sál přednáškový a taneční, místnosti pro šach, kulečník a jiné hry, výstavní síně – a všude sovětská čistota a sovětská živost... kluby mezi sebou soutěží. U vchodu visí program přednášek. Stojí za seznámení tento plán přednášek závodního klubu „Rudého proletáře“ z první poloviny listopadu 1951:
Úterý 2. Slunce a život na zemi
Středa 3. Básník lidu – Někrasov
Čtvrtek 4. Jak v dětech vypěstovat lásku k práci
Pátek 5. Den stranického školení
Pátek 5. Jak rostla Moskva
Sobota 6. Původ církevních obřadů a jejich škodlivost
Pondělí 8. Veliké stavby komunismu
Pondělí 8. Nové způsoby zpracování kovů
Pondělí 8. Automatický výrobní postup ve stavebním průmyslu
Úterý 9. Hygiena úst
Středa 10. Sopky a zemětřesení
Středa 10. O sovětském vlastenectví a národní hrdosti sovětských lidí
Čtvrtek 11. Velký ruský učenec Mendělejev
Pátek 12. Den stranického školení
Pátek 12. Za mír v celém světě, za bezpečnost národů
Sobota 13. Léčení spánkem
Sobota 13. Velký ruský učenec Lomonosov
Pondělí 15. Automatický postup při výrobě kuličkových ložisek
Pondělí 15. Technologie výroby nehlučnách ozubených kol
Pro rodiče:
Neděle 7. Lenin a Stalin o komunistické výchově mladého pokolení
Neděle 14. Výchova dětí v sovětské vlastence
Když si o autorovi přečtete krátký medailonek, zjistíte (a velké překvapení to pro mě už nebývá), že byl za 1. republiky kavárenským levicovým intelektuálem, v 50. letech přesvědčeným bojovníkem za socialistický systém, v 60. letech socialistickým pokrokářem, náměstkem ministra kultury, profesorem na DAMU a FF UK, tedy klasickým osmašedesátníkem, v 70. letech čerpačem n.p. Vodní zdroje, v 80. důchodcem, po revoluci rehabilitovaným profesorem na UK. Vzorový osud Čechoslováka, který se narodil v prvním roce Československé republiky a v posledním roce zemřel.
Sovětské zápisky jsou popsané zážitky 15členné delegace divadelníků z měsíční návštěvy Sovětského svazu. Ani stopa po objektivnosti! Z úryvků to nelze vykreslit v celé té naivitě, ale přesto se o malou koláž pokusím, drobný komentář si neodpustím:
V osmačtyřicátém mohli zrušit přídělový systém. Do jednapadesátého čtyřikrá snížili ceny zboží – a hovoří se o dalším snižování. Nelze se nasytit procházek moskevskými obchody. Nejen pro překypující bohatství všemožného zboží, které jde na odbyt, a přece sotvy kdy dochází. Ale hlavně proto, že při těchto procházkách musíš myslit na to, odkud se to vzalo, z čeho se zrodilo, kdo je vytvořil.
...
Věru, že by nad tím vším, co se tu nabízí občanu, mohlo stát, že to dává „národ sobě“. Jak jinak bereš do ruky sovětské nylonky, ochutnáváš sovětské šampňské, jaké myšlenky tě napadají, když přehlížíš sovětské ledničky a fotoaparáty a hodinky a motocykly a nevím co všechno... Sovětský stát chce, aby občané žili dobře, v dostatku. Aby měli stále po čem toužit a na co se těšit.
Poslední dvě věty si sice prostiřečí, ale pokračujme tím, co už si Pavel z komunismu nepamatoval a mnozí jsme to z hodin občanské nauky zapomněli:
Dvacet druhů levného, zdravého chleba? Jednou, v komunismu, se nebude o ceně hovořit. Člověk musí dýchat, člověk musí jíst. Potřebuješ? Vezmi. Chléb zdarma – jako vzduch.
Sen?
Jednou?
Starý havíř Makar Dubrava u Kornejčuka, vzpomínáte? „Chlapče, já se chci přece ještě osobně dožít komunistických časů!“
Těch časů, kdy člověk nebude tvořit z pocitu strachu o existenci, ale z vědomí síly lidského mozku, nadaného mocí přetvořit zemi v ráj pro všechny.
Ráj, v němž každý strom bude stromem poznání. A žádné ovoce nebude ovocem zakázaným.
Ano, to je ta doktrína, o které už se tisíce let ví, že je zhoubná. Dál text této kapitoly pokračuje chválou moskevské architektury, o tolik hezčí než na Západě.
Lid se nemýlí. Proto se sovětští architekti učí z jeho zkušeností.
Kterýpak domácí v kterékoli kapitalistické zemi by postavil nájemníkovi mramorový vestibul a ozdobil dům slohovou věží a do ní umístil například domácí hvězdárnu, jak jsme to viděli v Kyjevě? A kdyby, panečku ta činže! Tady je však domácím stát. To jest lid.
Je něco strašnějšího než Baťovy kolonie krabiček na bydlení, jedna jako druhá, ohromná lidská kartotéka? Z letadla vyhlíží jako hřbitov: stovky náhrobků, děsících okolní krajinu.
Proto pak asi začali naši komunisti budovat panelová sídliště, diametrálně šerednější.
Kapitola o footballu bude politicky neangažovaná, říkal jsem si, když jsem si přečetl název NA STADIONU DYNAMA a prohlédl pěkné fotky. Mladé mužstvo Kalininu připomínalo opravdu Klapzubáky. Vznikli, vyhráli třetí ligu, a v druhé byli na čelních místech, když se v soutěži o sovětský Pohár, jíž se zúčastnilo 16.000 klubů, probojovali až na špici, porazivše Dynamo Leningrad, Dynamo Jerevan a nakonec i Dynamo Moskva a Šlachťor Stalino. Ve finále se kluci z venkova utkali s vojenskou jedenáctkou Ústředního domu sovětské armády. Tam Kalininci prohráli 1:2 i proto, že jim rozhodčí neuznal gól. Nicméně, pozor, sovětské pojetí sportu je jiné, a tak se i footballisté vítězsného celku přimluvili na Výboru pro fyskulturu a sport, aby se zápas hrál ještě jednou a ukázalo se, který tým je opravdu lepší.
V novém zápase, který navštívila i československá divadelní delegace, po 90 minutách 1:1. Prodloužení, druhá půle a rudoarmějci přeci jen najdou skulinu v kalininské obraně a znovu vyhrávají 2:1.
Zápas skončil. Nikdo však neodchází. Vzpomínáme zase na naše hřiště – i na hlediště našich divadel, na úprky k tramvajím a šatnám. Není vidět jediného odcházejícího člověka. Mužstva se sbíhají před hlavní tribunou, dva pionýři přinášejí velký pohár... Obřad skončil – a stadion provolává slávu Stalinovi, bouřlivě tleská slovům o boji za mír ve světě... Sovětští lidé čekají ještě na mládež, která obsadila lehkoatletickou dráhu a bude před osmdesáti tisíci závodit o čest nejlepšího kolektivu ve štafetovém běhu. Je již pozdě, úplně se setmělo – ale stadion zůstává naplněn, protože sovětští lidé mají veliký zájem o mládež, která představuje zítřek jejich vlasti.
Abych neunavoval, ukončím tohle psaní popisem Závodního klubu továrny na obráběcí stroje, kam autora zavede mladý kluk, který není pionýrem (a nemohl jsem z něj vypáčit, proč – neměl se zrovna k rozhovoru na tohle thema).
Je tu speciální kychyň, čítárna, knihovna, místnost společenských her. V „Profylaktoriu“ se léčí nemoc ještě dřív, než propukne. Ucítí-li zaměstnanec první příznaky, odebere se sem, aniž přerušil práci, zůstává zde přes noc a lékaři se dávají do zápasu, aby nemoc zabránili. Velmi se osvědčuje a zaměstnanci si je oblíbili. I jejich rodiny sem chodí. Léčí se přirozeně bezplatně.
Dále dva sály po osmistech místech k sezení.
Vybavení je skvělé: televisor, knihovna, čítárna, sál přednáškový a taneční, místnosti pro šach, kulečník a jiné hry, výstavní síně – a všude sovětská čistota a sovětská živost... kluby mezi sebou soutěží. U vchodu visí program přednášek. Stojí za seznámení tento plán přednášek závodního klubu „Rudého proletáře“ z první poloviny listopadu 1951:
Úterý 2. Slunce a život na zemi
Středa 3. Básník lidu – Někrasov
Čtvrtek 4. Jak v dětech vypěstovat lásku k práci
Pátek 5. Den stranického školení
Pátek 5. Jak rostla Moskva
Sobota 6. Původ církevních obřadů a jejich škodlivost
Pondělí 8. Veliké stavby komunismu
Pondělí 8. Nové způsoby zpracování kovů
Pondělí 8. Automatický výrobní postup ve stavebním průmyslu
Úterý 9. Hygiena úst
Středa 10. Sopky a zemětřesení
Středa 10. O sovětském vlastenectví a národní hrdosti sovětských lidí
Čtvrtek 11. Velký ruský učenec Mendělejev
Pátek 12. Den stranického školení
Pátek 12. Za mír v celém světě, za bezpečnost národů
Sobota 13. Léčení spánkem
Sobota 13. Velký ruský učenec Lomonosov
Pondělí 15. Automatický postup při výrobě kuličkových ložisek
Pondělí 15. Technologie výroby nehlučnách ozubených kol
Pro rodiče:
Neděle 7. Lenin a Stalin o komunistické výchově mladého pokolení
Neděle 14. Výchova dětí v sovětské vlastence
2 komentáře:
Je to opravdu neuvěřitelný. Napadá mě však otázka, jestli bych v té době také podlehl všudypřítomnému uctívání SSSR, neb jestli bych si dokázal uvědomit, že to je kravina. Říkám si, co to bylo za lidi, kteří se nechali takhle opít rohlíkem. Tomuhle uvěřit přece vyžaduje velkou dávku naivity a hlouposti. Nakonec si myslím že se to nedá objektivně posoudit. Nežili jsme v té době, neznáme všechny okolnosti. Tudíž nemůžeme ani pípnout.
Nepípej. A hlavně se nenavážej do dědy Kopeckého :-). Špína
Okomentovat