Stáli jsme před Paříží u benzínové pumpy, smrákalo se a začalo mírně pršet. Snědý řidič jménem Clément nás zachránil, i když jsme mu vůbec, ale vůbec nerozuměli, kam nás to poveze. Jen Věruška rozluštila, že to bude nějaké nádraží. A taky že ano.
Jestli pro mě nějaký výraz symbolizuje francouzštinu, pak po lvu pojídajícím neoloupané plody mandloní se jím stal název těhle pařížské předměstské čtvrti: Pontault-Combault. Když jsme vystoupili, všude jsme viděli jen samé černochy. Před nádražím, v hale, na nástupišti jen a jen samé africké tváře. Koupili jsme si lístek a zažili dvě překvapení.
Jeden z černochů na jiném perónu, než jsme stáli my, na mě pořád něco pokřikoval a já zvyklý z domova jsem dělal, že ho neslyším. To bych ale musel být hluchý, protože na našem nástupišti jsem stál jen já s Věruškou a na jeho jen on, jinak ticho po kolejnicích. Po čtvrtém výkřiku jsem to nevydržel a otočil se na něj. Ukazoval mi svojí bílou dlaní, abych šel dál od kolejiště, za žlutou čáru. No jo, ten toho nadělá, pomyslel jsem si a udělal úkrok. Za pár vteřin mě tlaková vlna smetla o další dva metry dál. Věruška se schovala za automat s plechovkami, který to naštěstí ustál. Zjistil jsem, že ten černoch byl přítel. Kolem nás projelo TGV (tedy minimálně něco podobného). Pak za námi ten černoch ještě přišel a vysvětlil nám, že musíme počkat 20 minut. A to bylo další překvapení - dlouho se ukazovalo, že vlak přijede, pak že bude mít zpoždění, a nakonec když jsme čekali, kdy ten zpožděný vlak přijede, tak se objevil nápis, že byl zrušen. České dráhy nejsou zas až takovou raritou. Nezbývalo než počkat na další, který jel těsně před půlnocí.
Nástupiště se zatím zaplnilo lidmi. Schválně jsme počítali příslušníky bílé rasy. Ani jeden, přátelé. Ve vlaku taky ani jeden, v metru némlich ten samý výsledek. Byli jsme docela rádi, když se ve stanici metra objevili policisti - ovšem samí černoši. Kecy o tom, že za 40 let přestane být Evropa bílá, jsou v Paříži asi už dávno realitou. První běloch byl recepční v hotelu Formule 1, který nám sdělil, že je obsazeno. Naštěstí nedaleko byl hotel jen o něco dražší, tak jsme kolem jedné hodiny složili hlavy tam.
Nachytali jsme se, že máme rasové předsudky. My jsme se těch černochů v noci báli. Báli jsme se i toho, který nám jen zachránil život a poradil. Báli jsme se i skupiny beduínů na nástupišti. Drželi jsme si pevně batohy před dvěma Asiaty ve vlaku. Takoví jsme opravdu byli. Po čtyřech dnech v Paříži jsme se za ty předsudky styděli. Něměli jsme nikde ani jeden problém, s příslušníky jiných ras jsme se dávali klidně do hovoru, zvykli jsme si na jejich oblečení, na jejich grimasy, zjistili jsme, že se od nás neliší z hlediska chování téměř vůbec ničím, že nás vlastně obohacují. Možná je to to hlavní, co nám Paříž dala. Ale ona toho dala ještě mnohem víc. Seriál tedy teď bude pokračovat několika díly o francouzské metropoli.
1 komentář:
hledám členy do literární vlny
www.lecafevoltaire.blogspot.com
Okomentovat