Taky to děláte tak, že než si v knihkupectví koupíte nějakou knihu, přečtete si prvních pár stránek nebo aspoň řádků? Měly by vás zaujmout nebo alespoň neodradit. Nevyhodíte přece peníze za něco, přes první stránky čehož se pak neprokoušete. První odstavec knihy je nejčtenější pasáž a každý autor s tím jistě (u těch lepších podvědomě) počítá.
V knihkupectví moc nenakupuju, dávám přednost antikvariátům, a z toho pro mě bohužel plyne, že se míjím s velkou částí nejmodernější literatury. Postřehl jsem tedy jen kdesi v tisku, že se objevil nový talent, jistý Tomáš Zmeškal, ale nic bližšího jsem si nezjišťoval, a to ani poté, co mi kamarád na něj dal kontakt, že ho zná a že by mohl přijet na autorské čtení. Vyměnil jsem si tedy s panem Zmeškalem email a zjistil si aspoň, že je středoškolským učitelem angličtiny, což mi samozřejmě bylo sympatické.
Včera jsem šel kolem knihkupectví. Šel jsem tam najisto pro sbírku absurdních aktovek V hlavní roli Ferdinand Vaněk, protože mám něco za lubem. Při té příležitosti jsem se podíval, zda nemají něco od Tomáše Zmeškala. Porušil jsem svoji zásadu a nepřečetl si z knihy Milostný dopis klínovým písmem, kterou jsem objevil v regálu, ani řádek. Prostě jsem za ni dal tři kila a byla moje. Těšil jsem se na ni.
Když jsem ji večer začal číst, neprokousal jsem se přes prvních pět stran. Byly strašlivé. S každou stranou víc a víc za hranicí kýče. Nechal jsem to tedy na moudřejší ráno. Po probuzení jsem se nejdříve zamyslel, jestli nemám nějaké předsudky. U některých knih se mi to už stalo, ale tenhle případ to nebyl. Dal jsem se tedy znovu do čtení. Ne, to se opravdu nedá. Přečetl jsem první dvě stránky Věrušce, víc ne, protože na mě křikla: „Přestaň, prosím!“ a odešla si zkoušet nové kalhoty a blůzy.
Teprve tehdy jsem si přečetl pár nadšených recenzí. Asi jsem z jiné planety. Volal jsem Terezce! V sobotu je to sice neslušné, ale já musel. Uchoslyšně (očividně to nebylo) jsem ji vyrušil při nějaké úplně odlišné činnosti, ale byla tak hodná, že se mi svěřila se svou zkušeností. Přečetla si prvních pár stránek v knihkupectví a usoudila, že pokud si chce zachovat zdravý vkus, musí knihu bleskurychle vrátit do police. Moje hromy ji asi přesvědčily o správnosti jejího úsudku, přestože prý pár docentů u ní na fakultě knihu vyzdvihuje do nebe.
Zajímal by mě Váš názor. První kapitolu má Tomáš Zmeškal na svých stránkách. Na těch prvních pěti stránkách, co jsem přečetl, se nestane nic víc než, že Alice vstane a nasnídá se. Otec poslouchá Haydna, který mu přijde vtipný, a nesnese Beethovena, kterému humor chybí a má sklony k patetičnosti a pompéznosti. Stokrát obehraná a medově ulepená Óda na radost je přitom slabý odvar těchto pěti prvních stránek románu Milostný dopis klínovým písmem.
Terezka mi ještě poradila, abych zkusil román otevřít uprostřed, protože prý slyšela, že se autorův styl postupně proměňuje. Nalistoval jsem tedy 9. kapitolu a zasekl jsem se u této věty na pátém řádku:
Jako by rychlost byla to nejdůležitější, jako by střemhlavý pohyb, rašící jak neúprosné jarní výhonky, dávaly nějakou naději.
Přečetl jsem ji podruhé, potřetí a nevím, co by mělo dávat naději. Rychlost a pohyb? Jarní výhonky? Bohužel mě o naději definitivně připravily/připravila/připravil (sám jsem se do toho zamotal). Zkusil jsem ještě povídku Šaty na webu. Jenže „s trocha ohledy“ a hlavně „nervózní rázování“ a „bouřlivé vítání“ a o tři řádky níže „bouřlivé objetí“ mě po minutě přesvědčilo, že jde sice o sloh neotřelý, ale rozhodně ne hodný obdivu.
V knihkupectví moc nenakupuju, dávám přednost antikvariátům, a z toho pro mě bohužel plyne, že se míjím s velkou částí nejmodernější literatury. Postřehl jsem tedy jen kdesi v tisku, že se objevil nový talent, jistý Tomáš Zmeškal, ale nic bližšího jsem si nezjišťoval, a to ani poté, co mi kamarád na něj dal kontakt, že ho zná a že by mohl přijet na autorské čtení. Vyměnil jsem si tedy s panem Zmeškalem email a zjistil si aspoň, že je středoškolským učitelem angličtiny, což mi samozřejmě bylo sympatické.
Včera jsem šel kolem knihkupectví. Šel jsem tam najisto pro sbírku absurdních aktovek V hlavní roli Ferdinand Vaněk, protože mám něco za lubem. Při té příležitosti jsem se podíval, zda nemají něco od Tomáše Zmeškala. Porušil jsem svoji zásadu a nepřečetl si z knihy Milostný dopis klínovým písmem, kterou jsem objevil v regálu, ani řádek. Prostě jsem za ni dal tři kila a byla moje. Těšil jsem se na ni.
Když jsem ji večer začal číst, neprokousal jsem se přes prvních pět stran. Byly strašlivé. S každou stranou víc a víc za hranicí kýče. Nechal jsem to tedy na moudřejší ráno. Po probuzení jsem se nejdříve zamyslel, jestli nemám nějaké předsudky. U některých knih se mi to už stalo, ale tenhle případ to nebyl. Dal jsem se tedy znovu do čtení. Ne, to se opravdu nedá. Přečetl jsem první dvě stránky Věrušce, víc ne, protože na mě křikla: „Přestaň, prosím!“ a odešla si zkoušet nové kalhoty a blůzy.
Teprve tehdy jsem si přečetl pár nadšených recenzí. Asi jsem z jiné planety. Volal jsem Terezce! V sobotu je to sice neslušné, ale já musel. Uchoslyšně (očividně to nebylo) jsem ji vyrušil při nějaké úplně odlišné činnosti, ale byla tak hodná, že se mi svěřila se svou zkušeností. Přečetla si prvních pár stránek v knihkupectví a usoudila, že pokud si chce zachovat zdravý vkus, musí knihu bleskurychle vrátit do police. Moje hromy ji asi přesvědčily o správnosti jejího úsudku, přestože prý pár docentů u ní na fakultě knihu vyzdvihuje do nebe.
Zajímal by mě Váš názor. První kapitolu má Tomáš Zmeškal na svých stránkách. Na těch prvních pěti stránkách, co jsem přečetl, se nestane nic víc než, že Alice vstane a nasnídá se. Otec poslouchá Haydna, který mu přijde vtipný, a nesnese Beethovena, kterému humor chybí a má sklony k patetičnosti a pompéznosti. Stokrát obehraná a medově ulepená Óda na radost je přitom slabý odvar těchto pěti prvních stránek románu Milostný dopis klínovým písmem.
Terezka mi ještě poradila, abych zkusil román otevřít uprostřed, protože prý slyšela, že se autorův styl postupně proměňuje. Nalistoval jsem tedy 9. kapitolu a zasekl jsem se u této věty na pátém řádku:
Jako by rychlost byla to nejdůležitější, jako by střemhlavý pohyb, rašící jak neúprosné jarní výhonky, dávaly nějakou naději.
Přečetl jsem ji podruhé, potřetí a nevím, co by mělo dávat naději. Rychlost a pohyb? Jarní výhonky? Bohužel mě o naději definitivně připravily/připravila/připravil (sám jsem se do toho zamotal). Zkusil jsem ještě povídku Šaty na webu. Jenže „s trocha ohledy“ a hlavně „nervózní rázování“ a „bouřlivé vítání“ a o tři řádky níže „bouřlivé objetí“ mě po minutě přesvědčilo, že jde sice o sloh neotřelý, ale rozhodně ne hodný obdivu.
Ještě něco mě na románu přitahovalo. Název. V prvním ročníku na univerzitě jsem miloval jistou dívku, které jsem napsal milostný dopis třemi druhy starodávného písma na způsob Rosettské desky. Musela se stát Champollionem a sama si jej rozluštit. Jedno z písem bylo klínové (ovšem že jen na papíru, hliněnou destičku jsem nesehnal). Jak znám ženy a jejich pokladničky, věřím, že ho Lenka má pořád uložený. Co, Leni?
2 komentáře:
Zaujal mě tvůj článek, tak jsem se na první kapitolu té ceněné knihy hned podívala. Máš úplnou pravdu - první kapitola bohatě stačila. Kýč v podobě růží mě rozesmál, celé mi to silně připomíná prvorepublikovou červenou knihovnu.Že se to odehrává v 60.letech pro mě bylo překvapením (někde v půlce textu).Pak jsem přišla na to, čím to.1.Jazykem! Snaha o spisovnost, která ale není důsledná, a tak to působí šroubovitě a nepřirozeně. Viz: "„Nic zvláštního, nic zvláštního, strýc zrekonstruoval dům a chtěl mi ho ukázat, ale asi dva dny předtím, než jsem přijel, si zlomil nohu, a tak jsem za ním byl akorát v nemocnici. Ale stejně jsem tam byl jako chudej příbuznej,“ řekl Maxmilián." Možná se to tady dá brát jako frazém, ale...viz dále - promluva tatínka, který jinak mluví spisovně: „Prosím tě, ty se vůbec nestarej, co já si s těma deskama dělám, a jestli budu protivnej nebo ne, tě už vůbec nemusí zajímat, protože s tebou nebydlím a ani nepočítám, že s tebou někdy ještě bydlet budu! Tak se laskavě, Květo, nestarej! Buď tak laskavá. Ano! Pěkně prosím. Respektive žádám a upozorňuji!“ - opět to mělo asi být záměrné - silný projev rozčilení (i když i v rozčilení použije tvar upozorňuji), ale bylo by lepší, kdyby tatínek (s uměleckým cítěním, intelektuál) byl charakterizován svým spisovným jazykem, ale oni dva (jakožto milenci) by mohli mluvit civilněji, tj. nespisovně, nebo aspoň hovorovou češtinou. Nebo chtěl autor navázat na Vančuru? Na to nemá styl, vtip...2.Nevyrovnaným stylem - impresionisticky laděný úvod je vystřídán prostým realismem.
No, abych to ukončila: vůbec mě to nenalákalo si to ani vypůjčit, natož koupit. Honzíku, škoda tří stovek, tys měl propít!
Eva O.
S touhle knihou jsem se prala dokonce asi natřikrát. Protože jsem si jí CHTĚLA přečíst(přeci jen nějak nešlo nezaregistrovat tenhle titul a já na něj chtěla mít vlastní názor), ale ona není moc čtivá a bylo to spíše takové z povinnosti. Skončila jsem tuším někde v druhé třetině, do knihovny jí vrátila s tím, "že si jí půjčím někdy příště" a s lehkým srdcem říkám, že to se už asi nikdy nestane:)
Zuzann
Okomentovat