Taky jsem heterosexuál, ale homosexualitu mám rád, a tak mě napadlo, že když už mám do letošního podzimku to právo oddávat, že bych rád oddal i nějaké ty gaye nebo lesbičky. Nechcete? Nebo nevíte o někom, kdo by chtěl? Rád posloužím.
Zpátky k Písním Bilitiným. Bilitis byla řecká dívka, Sapfina současnice a Pierre Louÿs přetlumočil její poesii v básních v próze. Dlouho to ale netrvalo a v překladateli se odhalil sám autor. Do češtiny jeho erotické výjevy přetlumočil Jaroslav Pacovský už v roce 1910, ovšem úplné vydání mohlo vyjít až po interpelaci na Říšské radě ze dne 17. března 1911.
Bilitis zraje z dítěte v dívku, nalévají se jí prsy, radí se s matkou a s ostatními dívkami, touží po muži a nakonec nachází Lykase. Pak odjíždí do Mytilén a zde uvidí dvě svůdné tanečnice:
RADY
Tu vešla Syllichmas, a vidouc nás tak důvěrné, usedla na lavici. Vzala Glottidu na koleno, Kysu na druhé a řekla:
„Pojď sem, maličká.“ Já však zůstala opodál. Pravila znovu: „Máš z nás strach? Přistup: tyto děti tě milují. Naučí tě, čeho neznáš; medu laskání ženina.
„Muž jest násilný a líný. Znáš jej zajisté. Nenáviď ho. Má plochá prsa, hrubou pleť, vlasy krátké, paže zarostlé. Avšak ženy jsou krásné všechny.
„Toliko ženy umějí milovati; zůstaň s námi, Bilito, zůstaň. A máš-li dychtivou duši, uzříš svou krásu jako v zrcadle na těle svých milenek.“
NEROZHODNOST
Nevím, kterou z nich si vezmu, Glottidu či Kysu. Ježto si nejsou podobny, jedna by mi neposkytovala útěchy za druhou, a já se bojím, že zvolím špatně.
Každá z nich má jednu z mých rukou, též jeden z mých prsů. Které však mám dáti svá ústa? Které mám dáti srdce a vše, čeho nejde děliti?
…
Nakonec se rozhodne nechat dívky spolu, jak byly do té doby a najít si svou přítelkyni. Tu si vezme.
SŇATEK
Ráno připravili svatební kvas v domě Akalanthy, již přijala za matku. Mnasidika měla bílý závoj a já mužskou tuniku.
A pak uprostřed dvaceti žen oblékla slavnostní roucha. Navoněna bakkaridou a zasypána zlatým práškem, její zimomřivá chvějící se pleť vábila pokradmé ruce.
V komnatě plné listí čekala na mne jako na manžela. A já jsem ji uvedla na vůz mezi sebe a nymfagogu. Jeden z jejích útlých prsů sálal v mé ruce.
Zpívali svatební písně; flétny zpívaly také. Odnesla jsem si Mnasidiku pod rameny a pod koleny, a překročily jsme práh pokrytý růžemi.
Trochu bych se chvěl, kdybych měl ty dvě nymfyčky oddávat já. Zvlášť při představě jejich her.
HRY
Více než míče neb loutka jsem já jí hračkou. Baví se jako dítě všemi částmi mého těla, po dlouhé hodiny, beze slova.
Rozpouští mé vlasy a po svém rozmaru je zase upravuje, brzo je svazujíc pod bradou jako hustou látku, anebo stáčejíc ve vrkoč, anebo splétajíc až na konec.
Hledí s podivením na barvu mých řas, na záhyb mého lokte. Někdy mě dá kleknouti na kolena a položiti ruce na prostěradla:
Tehdy (a to jest jedna z jejích her) skloní hlavinku podle mne a napodobí chvějící se kůzle, jež ssaje na břiše své matky.
Ano, i ony prožívají to, že nebudou mít děti:
ŇADRA MNASIDIČINA
Rozhalila pečlivě jednou rukou tuniku a podala mi svá ňadra, teplá a sladká, jako se přináší pár živých hrdliček.
„Miluj je,“ řekla mi, „já je tolik miluji! To jsou drahouškové, má děťátka. Zabývám se jimi, když jsem sama. Hraji si jimi, působím jim radost.
„Pouštím na ně sprchu mléka. Zaprašuji je kvítím. Mé jemné vlasy, jež je utírají, jsou drahé jejich hrotkům. Hladím je, chvějíc se. Ukládám do vlny.
„Poněvadž nikdy nebudu mít dětí, buď jejich kojencem, má lásko, a poněvadž jsou tak daleko od mých úst, dej jim políbení ode mne.
No, rád bych si vyslechl tu interpelaci na říšské radě! Pokusím se někde sehnat ono první vydání a srovnat rozdíly.
STAŘEC A NYMFY
Slepý stařec bydlí vhorách. Jeho oči jsou již dlouho mrtvy, poněvadž pohleděly na nymfy. Od té doby jeho štěstí jest vzdálenou vzpomínkou.
„Ano, viděl jsem je,“ řekl mi, „Helopsychrii, Limnanthidu. Stály blízko břehu v zeleném rybníce u Fysu. Voda zářila výše než jejich kolena.
Jejich šíje se skláněly pod dlouhými vlasy. Jejich nehty byly tenké jako křídla cvrčků. Jejich prsní bradavky byly vyduté jako kalíšky hyacintů.
Dotýkaly se prsty vody a braly z neviditelného bahna lekníny o dvou stoncích. Kolem jejich stehen od sebe uvolněných šířila se zvolna kola…“
Žádné komentáře:
Okomentovat