9. července 2011

Literární objev

Včera jsem kývl, že dneska oddám jeden pár. Jakmile jsem zjistil, že jsou dnes narozeniny Jana Nerudy, potopil jsem se do jeho díla a musím říct, že jsem asi nikdy nepřečetl tolik básní v jednom tahu jako za poslední noc a ráno. Pročetl jsem se až k Nerudově poslední básni (nebudeme-li počítat ještě veršovaný vpisek Božence do památníku), která se jmenovala Svatební a nedala se snoubencům neocitovat. Vzpomněl jsem i vztah ke Karolině Světlé, který se se vyvíjel nadmíru příznivě... až do doby, kdy se o něm dozvěděl Karolinin manžel prof. Mužák. Pak už se nestýkali, nepsali si, Světlá, která o něm napsala několik povídek, ho pak nevzpomněla ani v literárních upomínkách.

Při tom všem pročítání jsem ale našel jinou zajímavou věc, k níž by bylo možné využít onen software, o kterém psaly Lidové noviny a jenž mě v první chvíli dovedl k včerejší parodii. Anička Holinová, Nerudova první a zřejmě největší láska, se s Nerudou rozešla vlastně právě kvůli Světlé. Důvod, o kterém se jen šuškalo, prozradila až v dopise, který posmrtně (1910) poslala Albertu Pražákovi. Dopis obsahuje i tuto pasáž:

Bylo mi sice divné, že Neruda od té doby, co u dámy té s Hálkem byl, požádal ji o příspěvek do Almanachu „Máj“, častěji o ní mluvil. Nepřikládala jsem však tomu větší váhy, než že s přispěvatelkou do knihy, o kterou se tolik stará, musí se s dámou tou častěji scházet.
Byla to trudná doba, kdy „Máj“ byl vydán. – Aby bylo více přispěvatelů, napsal Neruda sám povídku, a podpis není „Neruda“ – nýbrž někdo jiný.
Neruda mě tenkrát žádal, bych o tom nikomu nepovídala a hlavně jméno bych zamlčela. – Vyhovuje jeho přání, jméno nepovím.

Hněvala jsem se, že lepší práci dává jinému a sobě nechává, co se mně méně líbilo. – Inu, vždyť jsem tomu tenkráte nerozuměla, a teď snad také ne.


Albert Pražák z toho jednoznačně usoudil, že Holinová udává jako autora povídky Dvojí probuzení, která je v almanachu Máj hned za Nerudovou povídkou Z notiční knihy novinkáře, samotného Nerudu. Ten samý Albert Pražák pak o stránku dále komentuje jinou část dopisu, kde je zmínka o roznášení cedulek s klepy a v poznámce stojí: * Zde nemohla být míněna Světlá, která by se nikdy nebyla propůjčila k tak nízkému jednání. Ovšem propůjčila by se k tak nízké falši, že by pod svým jménem uveřejnila cizí povídku? Bylo to její první dílo, ale její další literární ambice byly tak vysoké, že by snad nesnesla, aby stály na prvotním podvodu, ona – vychovaná v českobratrském prostředí! Nevěřím tomu, ale zároveň si nejsem jistý, zda si Holinová vše vymyslela ve snaze pošpinit dávnou konkurentku… konkurentku, ke které chodila poměrně často na návštěvy, naposledy v roce 1898, sedm let po Nerudově smrti.

Je-li tedy pravda, že Neruda za někoho v Máji napsal povídku, pak je zde velká otázka: za koho? Divím se, že ji nikdo, dle mě dostupných zdrojů, neřešil. Podobně jako Karolina Světlá se v Máji poprvé představili Adolf Heyduk, Rudolf Mayer a Žofie Podlipská. Němcovou a Erbena vyloučíme, Hálek měl svou čest, Fričův Všední život je moc memoárový. Josef Barák, který celý almanach redigoval? No, pro tuto variantu by mluvilo několik okolností. Barák byl redaktorem jen na oko, protože Neruda, jenž fakticky vše zařizoval, měl tehdy po vydání Hřbitovního kvítí na sobě hodně špíny (v recenzích se objevovaly výrazy „nebásník“, „idiot“, „tancmajstr“ či „přírodní kuriosita“) a nechtěl svým jménem dělat společnému dílu špatné jméno – neboli Barák se falše nebál. Za druhé, povídka je nejkratší ze všech, pouze 9 stran, takže by s ní Neruda neměl ani tolik práce. Jmenuje se Kříž pod Petřínem, tedy pro Nerudu familiérní pražské prostředí (kousek od Malé Strany). Barák sice psal básně, ale neměl přílišné literární ambice, spíše společenské. Celý život se živil jako novinář. Jsou samozřejmě i mnohá proti, ale ty si pro tuto chvíli nechám pro sebe. Mezi podezřelými by mohl být i Bohumil Janda Cidlinský (v almanachu pod pseudonymem V. Lánský) nebo Fričova žena Anna Sázavská.

Možná by to mohl být pěkný oříšek pro počítačové badatele z lingvistického kroužku Bar Ilanské univerzity v Tel Avivu, ale minimálně by to mohlo být pěkné téma pro diplomovou práci nějakého bohemisty. Co, Terezko, nechtěla bys to zpracovat, až se vrátíš?

A pro nebohemisty tu mám ještě jednu Nerudovu vlasteneckou báseň.

Jsem Čech, můj znak je lev!
Jsem Čech, chci krev, jen krev!
Však moderní Čech jinak na to musí:
Čech moderní když krev chce, chce – krev husí.
Ta lahoda, ta chuť –
ach, srdce klidné buď,
ať mluví jen, kdo zkusí!
Vem po 3 krejcařích krev ze 2 husí
a měj se k činu!
Na kastrol másla čerstvého tři loty dej,
pár k tomu kmínů,
a cibulinku k tomu nakrájej,
ať jemná je, droboulinkatá.
Když pak je cibulka už zlatá,
(jak libý zjev!)
dej tam tu hezky rozmačkanou krev.
A když se to už, jak se říká, „dělá“,
by nezůstala krev snad přec zas celá
a nevypadala jak hlíny kousky,
dej ještě trochu nastrouhané housky.
A má-li to pak příliš suchou líci,
dej dobré polívčičky k tomu lžíci.

1 komentář:

Tereza Gvoždiáková řekl(a)...

Milý Honzo, shodou okolností Nerudou jsem se trochu zabývala v bakalářce, legrační. :-) Psala jsem o typech žen, které se v jeho krátkých prózách vyskytují. A diplomku právě dopisuju, ROZHODNĚ není tak objevná (Tureček mi řekl, že kvůli mě Harryho Pottera číst nehodlá - chtěla jsem Rowlingovou komparovat s Proppem a Aarne-Thompsonovým Katalogem pohádkových syžetů, to by bylo bez nadsázky dechberoucí!), je nudná a doslova mě ničí, ale díky za milou vzpomínku, to vždycky potěší. :-)