Poslední číslo Tvaru je (dle mého soudu bez úmyslu) nadité tím, čemu současná folkloristika říká městské pověsti. Reagoval jsem na to tím, že jsem převyprávěl po paměti jednu takovou, již mi před lety vyprávěl Brďa a moje fantasie si k ní přidala tu tajemnost, kterou v tom asi on jako duch technicky-pragmatický možná neviděl. A hlavně dotyčného vyučujícího (možná jen odborného asistenta, z kterého jsem udělal profesora) zřejmě znal, možná u něj dokonce dělal i zkoušku. To mi nejen nezabránilo, ale naopak mě to vydráždilo k tomu, příběh sepsat. Učinil jsem tak na skomírajícím blogu KZK, který chystá nový vzlet s instalací nových stránek této organizace na konci prázdnin. Kdo nečetl, takže všichni, můžete si, kdo chcete, takže nikdo, článek přečíst zde.
Kromě rozhovoru s autorem Černé sanitky jsem našel úžasné zkratkovité pověsti na straně Patrika Linharta, kvůli které si Tvar kupuju a které kupodivu čtou i odpůrci jeho ironizujícího stylu (viz).
Na konci 90. let minulého století čerstvý novomanžel umlátil tchýni v kuchyni. Uvedl, že si ji ve tmě spletl s přerostlým mývalem, který dle jeho názoru chtěl sežrat jejich svatební dort.
V roce 2006 v hlubokých lesích nové Anglie objevila hlídka náhodně přelétávajícího vrtulníku klavír. Podle expertů nemohla klavír do tohoto místa dopravit jiná síla než vrtulník. To vrhlo na policisty takové podezření, že jeden z nich prohlásil, že až uvidí něco podobně nepravděpodobného, nechá si to pro sebe.
V roce 2009 muž převlečený za banán vykradl bufet v Novém Mexiku. O několik hodin později tentýž banán v jiném městě napadl Mexičana a vykřikoval hesla o nadřazenosti bílé rasy.
Před několika týdny obklíčila britská policie v jižní Anglii exemplář bílého tygra. Místní konstábl po zásahu uvedl, že tento, jak se ukázalo, plyšový tygr je v karanténě na policejní stanici.
Toto jen namátkou dokládá, že ten, kdo stojí nohama pevně na zemi, nestojí zjevně na této Zemi.
Ještě přidám jednu perlu z téhož článku:
Nápis na hrobě účetního z proslulé Dodge City: Dvě kule do zad – není co dodat.
A na závěr autorův sebekritický vzkaz:
Vždyť jsem selhal nejen v roli otce, věrného manžela, ale též v roli učitele, sociálního pracovníka, malíře pokojů, vrátného, podomního obchodníka a ekonoma nadnárodní katolické církve. Navzdory tomu všemu jsem však nezapomněl milovať. A co vy – také umíte milovať? – dát si rychlovku na hajzlu s milovanou bytostí, přičemž levou rukou hajlujete, aby nezhaslo světlo na fotobuňku – nebo jen prcáte po tmě, potměšile?
Žádné komentáře:
Okomentovat